Don't let small minds convice you that your dreams are too big...

Představte si sebe, jak dosáhnete v život nějakého vysněného cíle - dostanete se na vytoužený obor na škole, začnete dělat oblíbenou činnost, dostanete skvělou práci...

Jestli se vám někdy něco takového splnilo a podařilo, tak vám gratuluji. A teď se zamyslete. Byl v tu chvíli někdo, kdo vám tu chvíli totálně kazil? Jestli ne, tak to vám závidím.

Pravda je, že já o takové škůdce zakopávám na každém rohu.

Když jsem se dostala na kynologii do Prahy, tak jsem se dozvěděla, že jsem pomlouvána, že jdu na šupácký obor, který nemá absolutně žádnou perspektivu. Během studia, když jsem získávala znalosti a zkušenosti, byly (a někdy stále jsou) mi tyto poznatky k ničemu, protože mi lidi předhazují, že se povyšuju, že mám vysokou nebo že to jsou bláboly které si lidi vymýšlejí a studenti jim slepě věří. Množitelé vás budou "zkoušet" umlátit dotazy, kde končí psi z PP chovek, jak si můžou být lidé tak jistí, že se všechna štěňata dostanou do dobrých rukou (nedostanou - dokud existují množitelští šmejdi, nebudou zvířata nikdy v bezpečí).

Po úspěšném dostudování jsem se přihlásila na výběrové řízení a dostala jsem místo ošetřovatelky v útulku. Víte, co se děje? Lidi se mě nejvíc ptají, jak je ta práce ohodnocená a už několikrát jsem dostala otázku, proč dělám práci, co je pod moji úroveň. A taky už padlo několik poznámek typu: však si najdeš něco jiného. Doma už jsem zažila i politování, když jsem popisovala, jaké nadělení mě po ránu čekalo v jednom kotci.

Otázku, jestli mě ta práce baví, jsem slyšela snad jen dvakrát.

Téměř nikoho nezajímá, že jsem si tou prací splnila sen. Že pracuji v útulku, že je to práce, po které jsem toužila od doby co mám Tobiho. Po dvou směnách, kdy jsem měla mít 2 dny volna, jsem si posteskla, že ta psiska 2 dny neuvidím. A hlavou mi probleskla myšlenka, že doufám, že ta slečna, co tam bude po mně, bude ty hafany mazlit během přestávky stejně, jako já...

Jestli se dostanete někdy do stejné situace, kdy se vás někdo bude vyptávat, proč děláte práci za celkem malé peníze, a vy přitom budete dělat něco, co vás naplňuje, obohacuje a plníte si tak sen, zeptejte se těch chytráků, jak se jim vstává a jak se ten den těší do práce. Já vám garantuji, že 3/4 těch lidí vám řeknou, že svouji práci nesnáší, ale dělají ji jen proto, že za to mají slušné peníze. Vstanou, oddřou si své, absolutně bez nadšení a bez zájmu, jdou domů a pořád tak dokolečka celý život.

Lidé dnes už nežijí, jen přežívají. Dělají to, co si myslí, že musí dělat.

Já už mám plné zuby toho, že se musím pořád omlouvat, že si plním sny, a že nežiji tak, jak si všichni myslí, že by se žít mělo. Když nevadí moje práce mně, proč by měla vadit někomu, kdo tam se mnou nedělá? protože není společensky přijatelné brodit se v psích výkalech?

Netvrdím, že z té práce nejsem unavená, přece jen dělat dvanáctky, to není žádná sranda. Ale zároveň chodím z práce pozitivně naladěná a umazlená od zvířat. Kdo by nechtěl o přestávce na oběd sedět v kotci a nechat se olizovat od malých, velkých, starých, mladých psů a ve vedlejším paviloně po sobě nechat šplhat miciny?

Mám tedy vzkaz pro všechny nešťastníky, kteří dělají práci, která je nebaví a ničí je, nemají odvahu se sebrat a jít dělat něco, co je bude naplňovat a přesto remcají do života těm, kteří do práce chodí s úsměvem. Nikdy není pozdě něco změnit, musíte jen chtít. A tím, že budete rýt do těch, kteří svoji práci/školu/koníčky milují, tím ubližujete opět zase jen a jen sobě...

night.shine

Brzké ohlédnutí za rokem 2014

Přemýšleli jste někdy o tom, proč je tak velmi jednoduché, poslat některé lidi ze svého života pryč, zatímco u jiných si to nedokážete představit? Proč je jednoduché někomu říct, že vám na něm vadí to a tamto, zatímco u druhého člověka takové chování přejdete kolikrát bez povšimnutí?

A všímáte si, kolik lidí, kteří vám akorát přináší do života stresy, negativní pocity a rozladěnost, trpíte ve své přítomnosti?

Věřím, že každý člověk, kterého v životě potkám, má na mé cestě nějaký smysl. Během posledních let jsem se však naučila, že je dobré nechat lidi přicházet, ale i odcházet. Vím, že je dobré, když do mého života vstoupí člověk, který mi ublíží - jednak se poučím a za další mě to vnitřně zocelí.

Stejně tak si myslím, že nemá cenu držet v životě člověka, který chce sám od sebe odejít, protože i když ho vy máte moc rádi, on to stejně necítí. Je to velmi těžké, ale ještě těžší je to pro toho druhého, který vás třeba nějakou dobu trpí, dá tomu vztahu/kamarádství šanci, ale je to pro něj spíše břemeno.

Proč jsem vybrala po tak dlouhé době toto téma?

Je to zřejmě proto, že se s lidmi, ať už s těmi novými či starými známostmi setkávám dnes a denně a za poslední 2 roky, co jsem v Praze jsem toho tolik zažila, že bych mohla vydat knihu.

Naučila jsem se vypnout emoce, rozpoznat, kdo to se mnou myslí dobře, kdo se na mě chce moc vázat. Pár lidí přišlo a odešlo tak rychle, že jsem je ani pořádně nestačila zaznamenat, několik lidí mám v životě nastálo a pokud si časem nepolezeme na nervy, tak věřím, že se budeme "mít" i nadále :)
Přišli lidé do mého života, kteří mě neznají, přesto jim nebylo hloupé mi nadávat, pomlouvat mě a hanit mě, i když ani neznají můj obličej - jaký k tomu měli důvod? Řekla jsem svůj názor, nešla s davem a nelezla většině do řitního otvoru. Ano, to je důvod k tomu, abyste se během chvíle stali "odepsanci". V takové chvíli, kdy vám není dvakrát do skoku, se vás zastane člověk, kterého pořádně vlastně znáte velmi krátkou dobu. Nevím, kdy jsem naposledy byla za někoho tak vděčná, jako za mojí nynější pražskou úžasnou spolubydlící :)


Protože se možná do konce roku k dalšímu článku nedostanu - nemám na psaní moc náladu, a i když mám nápady, nemám moc odhodlání články realizovat - vezmu tento článek jako shrnutí roku 2014, který utekl tak rychle, až mě to děsí.

Tak  první řadě děkuji dnes a denně komukoliv, kdo to zařídil tak skvěle, že mi do života poslal mého chlapa, bez kterého bych neměla často důvod se smát, rozčilovat se a přemýšlet o tom, jestli jsou opravdu muži z Marsu a ženy z Venuše ;) Když kolem sebe poslouchám nářky, stěžování si ostatních párů, když slyším, jak se rozpadají dlouholeté vztahy, jak se lidi často rozchází kvůli hloupostem, jak mají problémy s nevěrou, apod. vnímám o to víc, jaké mám štěstí, že mám zrovna já takového skvělého muže. Nevím, jestli je na světě jiný chlap, který by zvládl práci, dům, moje studium, moje koníčky a mé často se měnící nálady tak, jako on...

Další, bez koho bych se neobešla jsou moje dušičky Ng a Luc... Je to prostě něco naprosto skvělého, když máte někoho ve svém životě, s kým si nemusíte psát denně, nemusíte se vídat každý den a i přesto víte, že když se něco podělá, tak se v případě nouze nejvyšší na ně můžete obrátit a ony udělají co bude v jejich silách, kolikrát i přesto, že tím naruší své pohodlí. Je fajn mít v životě bytosti, které jsou s vámi, i když s vámi, i když fyzicky s vámi nejsou ;) Kamarádky, kterým můžete říct svůj názor, a i když se to neshoduje s tím, co vyznávají ony, neurazí se nebo vás nepošlou do míst, kde slunce nesvítí, aniž by se nad tím aspoň na chvíli nezamyslely...

Rok 2014 pro mě byl skvělý tím, že mi osud přivál novou spolubydlící, moji spolužačku Míšu :) A nechci být nějak kýčovitě patetická, ale jsem jí nesmírně vděčná za to, co pro mě za tak krátkou dobu udělala, jak se mě zastala, co všechno vzala na sebe, i když věděla, jaké nepříjemné následky by to mohlo mít. Moje společnice pro dlouhé hodiny povídání o kynologii, nevychovaných pejskařích, o škole, o mužích, o všech a o všem.

Poznala jsem osobně Tommyho, skvělého kluka, který to má v hlavě srovnané tak, že by mu to mohl kdokoliv jiný závidět. Klučinu, kterému závidím jeho odhodlání pro věc, jeho plnění si svých snů, jeho touhu a zapálení pro překonávání nástrah života. Zrovna u něj tak nějak doufám, že se naše cesty nerozejdou, protože je fajn o takovém člověku mít jednou za čas nějakou zprávu, inspirovat se jeho názory, jeho sny a podporovat ho v jejich plnění :)

Jsem nesmírně ráda za to, že jsem letos po dlouhé době viděla úžasné kamarádky Danču a Martinu, která mi poskytla na 2 týdny domov v Olomouci, kde jsem byla na skvělé praxi v ZOO. Moc mě potěšilo a obohatilo setkání s Jančou Rábovou...

Na závěr napíši vyjádření, které snad ani nestojí za to psát, protože je to samozřejmost - bez mé rodiny bych kolikrát nebyla nic a nikdo...

Jsem vděčná i za to, že se tento rok v mém životě objevilo pár lidí, se kterými jsem byla v kontaktu pár chvil a už se s nimi nestýkám a  nevím o nich... Jsou to lidé, u kterých jsem se docela spálila, kteří mě v některých chvílích potopili, chovali se ke mně, jako bych byla obtížný hmyz a nebo nějaký retard. Život jde dál, já jsem se poučila, že není dobré si hned každého pouštět blízko "k tělu". Lidi umí být zákeřní a falešní.

Potkala jsem člověka, který se tak navázal, až jsem se chvíli cítila nepříjemně. Měla jsem pocit, že mě snad musí i sledovat, že mi nedá pokoj. Je to divné, že se k vám někdo snaží násilím připoutat, i když jen na kamarádské úrovni, a i když tomu člověku dáte najevo, že o to kamarádství, jak si to on představuje, nestojíte, stejně máte denně na mobilu desítky zpráv a hovorů. Když už nepomůže ani natvrdo říct, že je to moc a mělo by to skončit, potom už jen musíte doufat, že bude stačit zablokování toho člověka všude, kde je to možné, i nemožné.

Někdo mi letos řekl, že jsem až příliš tvrdá, že jsem snad emočně vyprahlá. Dostala jsem také výtku, že smažu lidi ze svého života a ani jim neřeknu proč. No, pokud lidé berou opravdu to, že když mám někoho v přátelích na facebooku, tak to z nás dělá opravdu přátele, tak to jako opravdu ne ;)

Pravdou je, že nepotřebuji mít v životě třeba stovku lidí, z nichž 60 ani vlastně pořádně nebudu znát, 20 mě bude permanentně štvát, 10 mě bude za zády pomlouvat, aby se na mě za pár sekund potom mohli usmívat. Mně stačí mít v životě těch 10 lidí, kteří se mi nebojí říct názor do očí, kterým nedělá problém mi říct pravdu, i za cenu toho, že by se mě to třeba nejprve dotklo. Nepotřebuji lidi, kteří mi budou pochlebovat nebo mi lézt do prdky, nestojím o lidi, kteří jsou falešní a neupřímní. Nelíbí se mi ani mít v životě lidi, kteří trpí svými komplexy a hází je na mně, už tak mám kolikrát problém sama se sebou, ještě řešit nepodstatné věci někoho jiného...

Proč je tedy ta snadné někomu říct, ať jde pryč a jinému to neřeknete?

Protože s lidmi, se kterými souzníte, u nich přejdete maličkosti, které vám na nich třeba vadí, protože jsou to prkotiny, jsou to maličkosti, které v tom obrovském závalu toho pozitivna, které se na vás valí od těch úžasných lidí, přejdete a mávnete nad tím rukou. Protože když je něco obohacující, tak jsou ty malé nedokonalosti jen nepodstatné prkotiny, kvůli kterým nestojí za to člověka odehnat.

Tento rok, stejně jako ty předešlé i ty budoucí, si neumím představit bez vás, protože bez vás, moje kožíškované děti, bych nebyla tím, kým jsem dnes.

A na závěr přikládám pár citátů, které charakterizují můj rok 2014 ve zkratce... Berte je jako možnou inspiraci pro rok nadcházející nebo jen jako pouhou možnost pro zamyšlení a meditací nad letoškem...

credit goes to owner

Celkově se omluvám za nečinnost na blogu. Nebaví mě moc sedět u počítače a hodinu psát článek, který následně ještě minimálně půl hodiny opravuji, předělávám a dopisuji... Snad zase přijde časem blogerská múza, která mi přinese nadšení pro psaní a filozofování.

Do té doby, pokud si budete chtít povídat nebo budete mít potřebu mi něco sdělit, tak pište - na facebook, sem do komentů nebo na mail. Můžete mi poslat pěknou fotku, a když budete mít zájem, můžete mrknout na můj Instagram, kam přidávám fotky - většinou tedy fotky Tobiho, ale tak pohled na takového fešáka nikdy neomrzí ;)

night.shine

Cesta je cíl :)

Určitě si pamatujete na Tommyho, o kterém jsem se zde na blogu několikrát zmínila :)

Tak mám pro vás zásadní zprávu, Tomáš jede už 11. den na jednokolce kolem hranic ČR... Jestli mu vše vychází tak nějak podle plánu, měl by se dnes nacházet v okolí Orlických hor :)

Často jsem psala, že vás prosím o podporu, zprávu na jeho FB stránku nebo blog. Já sama jsem se ho snažila podpořit doprovodem na jedné z etap, která vedla od Opavy do mého rodného městečka na hranicích s Polskem ;)

Na trasu, kterou jsem s ním ujela se můžete mrknout zde http://cesta-je-cil.blogspot.cz/2014/05/9-den.html :)

Setkali jsme se asi 10 km před/za Opavou a po obědě, na který ho pozvala moje nejúžasnější maminka jsem Tommyho vyprovodila ještě kousek za město i s Tobim. Ten mi sice jednou vletěl pod kolo, protože jsem měla náhradní, dlouhé vodítko, ale naštěstí se to obešlo bez úrazů :-D

Pokud byste Tommyho chtěli někde doprovodit, kontaktujte na stránce O kolečko míň  Zbyňka Sobotku, který je s Tomášem v kontaktu, ať víte, kde se můžete potkat. Ve dvou se to lépe táhne a Tomášovi aspoň cesta rychleji uteče, když bude mít doprovod.

Tak šup, vydrhnout bicykly, oprášit helmy, zvednout zadky ze židlí a jedem! ;)

night.shine

Marius aneb co se v českých novinách nedozvíte

Chtěla bych se vyjádřit k událostem, které se v posledních dnech dějí v souvislosti s žirafím samcem Máriem, který byl v dánské zoo před pár dny utracen a následně naporcován pro lvy.

Předem upozorňuji, že pokud čekáte, že zde budu vyhrožovat smrtí a budu stejně jako větina lidí obviňovat a hanit ředitele dánské ZOO, odejděte. U tohoto článku nebudu trpět jediný neznalý komentář vytvořený na zákledě emočního pochodu v těle.

Pokud se něco vyhrotí natolik, že lidé volají po popravě a vyhrožují někomu smrtí, je něco špatně a to hodně špatně.

Předně by si lidé mohli uvědomit, že česká média touží po senzaci. TV "znalci" si udělají reportáž se smutnou hudbou v pozadí a nastrčí informace, které nemají s tím, co se stalo absolutně nic společného. Portály, které přeloží na půl články ze zahraničí, nasekají tam milión chyb a vytáhnou jen to, co se jim daří. To je to, z čeho čerpá česká veřejnost, která ví absolutně jedno velké nic o chovu zvířat, nemá absolutně potuchu o tom, že existuje něco jako etologie a problematika genetiky při křížení.

Již dlouho si říkám, že se nebudu zapojovat do anonymních internetových diskuzí; no, nedalo mi to a v této souvislosti jsem se ozvala (všechny své argumenty popíši dole) a musím se přiznat, že čekám, kdy přijde vyhrožování smrtí i mně.

Nejsmutnější na tom vem je, že jsem "diskutovala" mezi dospělými lidmi, od kterých bych čekala zapojení mozku v diskuzi. A když už tedy diskutují na nějaké takové téma, že budou mít aspoň základní znalosti o tom, za co tak horlivě bojují. Ejhle, setkala jsem se s pokrytectvím, ignorací, hloupostí a hlavně s agresivitou, která pro mě nemá obdobu.

_________________________________________________________________________________
Chtěla bych zde na úvod říct to, že pokud chcete znát pravdu, hledejte vyjádření hlavně na zahraničních serverech. V tomto případě, kdy většina českých médií chce (stupidně/debilní) emoce, mnoho zahraničních serverů během sepisování článků kontaktuje skutečné odobrníky, kteří dokáží na věc pohlížet v rámci všech výše zmíněných oborů a aspektů.
Já mám zaměření "kynologie", ovšem studuji na ČZU, což je škola, která pro zootechnické obory zařazuje studium všech zvířat. Takže mám přehled nejen o psech, ale také o exotických savcích, hospodářských zvířatech. A to jak z oboru výživy, tak i genetiky, anatomie, etologie.

Již po přečtení prvního (českého) článku jsem nevinila ředitele, který toto rozhodnutí udělal. Z několika důvodů.

Inbreeding - to je slovo pro mnoho lidí neznámé, vak v chovu a genetice velmi důležité. U lidí v souvislosti s onbreedingem hovoříme o incestu (snad už jste doma). Dovolili byste incest? Ne... Dovolili byste incest mezi zvířaty, když majípotom mláďata stejné problémy jako lidi? Já tedy ne. Liberecká ZOO se pyšní tím, že kříží bílé tygry a občas se tak děje v rámci inbreedingu. Věděli jste, že albinismus u tygrů je genetická vada, která v přírodě zapříčiňuje to, že by si tygr ani nevrznul? Zvířata ví, že je něco s tím živočichem špatně a nedovolí mu se vůbec rozmnožovat, velmi často mu ani nedovolí žít. přírodní výěr je dokonalý a bez chyby, jen člověk ho narušuje a vytváří mrzáky za cenu toho, aby se lidé měli "na co dívat" a za co platit.

Objevují se zprávy, že se nabídly 2 ZOO s tím, že Maria vezmou. Česká média vak už neuvedou, že se ozvali zástupci, kteří mají Mariovi pokrevně příbuzné samce, jedna ze ZOO (Nizozemsko) měla v harému Mariova bratra. Žirafy jsou polygynní živočichové - tzn. že je jeden samec, který má kolem sebe harém. Pokud se připlete cizí samec, bjují spolu samci kolikrát na život a na smrt. Mlátí se hlavami, lámou si kosti, brání si svou šanci na přežití a na reprodukci.

Objevila se i informace, že se nabídl nějaký člověk, který dá půl miliónů eur tomu, kdo se o Maria postará. Teď přichází jedna důležitá informace, která se v českých článcích také moc nevyskytuje. Ředitelé ZOO nemají až tak moc velké pravomoci. Veškerou pravomoc a konečná rozhodnutí a nařízení vydává EAZA. J to asociace, která má pod sebou správu ZOO a akvárií v Evropě. Ředitel na upozornění chovatelů tak dá návrh na řešení situace a EAZA dá konečné rozhodnutí. A členové této organizace s utracením žirafího samce souhlasili. Kdyby nesouhlasili, musel by ředitel hledat jiné řešení.
Mnoho lidí si neuvědomuje, jak velmi obtížné je hledat domov exotickému zvířeti. Jsou snahy, ale víte, jak v 80 % ty snahy končí? Umístěním zvířete třeba do cirkusu... Zvíře, které se narodilo a vyrůstalo v ZOO se nesmí vypustit do volné přírody, nepřežilo by tam jediný den. A hledat mu domov v jiných ZOO? Jak, když se v Evropě kříží už tolik příbuzných jedinců?

Od roku 1828 bylo v ZOO takto utraceno jen 5 jedinců. Přitom studie z roku 2003 uvádí, že v té době bylo takovýchto jedinců, kteří se v rámci inbreedingu dokonce křížili 7500 (to je hnus, vážení a je to obrovský problém, který tak vede k týrání chovem)... V zahraniční literatuře nacházíte tato zvířata často pod pojmem "surplus" nadbytečná. Taková zvířata končila (a možná i dnes končí) u zvířecích dealerů, opice se prodávaly do pet shopů, dávaly se do cirkusů, apod.  (Pokud si studii stáhnete, uloží se vám ve formě PDF do PC - je pouze v angličtině).

Ve stejný týden, jako byl utracen Mario, bylo v jiné ZOO utraceno 5 lvů, kteří se narodili po inbreedingovém křížení. Kvůli problémům, které jim toto křížení přineslo museli být zabiti.

Když jsem jako první reagovala na rozhořčené jednání lidí, označila jsem většinu za pokrytce.

Větina lidí, kteří protestují, sepisují petice a volají po "spravedlnosti". Kde jsou potom ti lidé, když jde o záchranu volně žijících živočichů? Kde je ten člověk, co velkoryse nabízí půl miliónu eur? Proč ty peníze nepošle na pomoc CITES? Proč je nepošle vedení parků v Africe? Proč je nepošle na vedení a pomoc vytváření ochrany pro tygry v Indii?
Kolik lidí protestují , když se utrácejí zdraví psi a pynují zdravé kočky např. v USA? Kde jsou ti lidé, když pro lidskou spotřebu a rozežranost ročně zabije přes 60 miliard kusů hospodářských zvířat?

Uvědomte si, že Mario žil v rámci možností hezký život. V ZOO se dbá na welfare a enrichment. V Evropě se dbá na to, aby nedocházelo k utrpení zvířat a naplňovaly se jejich etologické potřeby (v rámci možností, samozřejmě). Dbá se na to tolik u hospodářských zvířat? Ne... Nikomu to nevadí.
Mario zemřel rychlou smrtí, netušil, co se bude dít. Podle přihlížejících šlo o jednu ráno pistolí do hlavy. Byla to milosrdná a rychlá smrt, která mu nezpůsobila stres a nezpůsobila utrpení. Děje se to u hospodářských zvířat, která čekají ve frontě na jatkách?

Podle některých pletu hrušky s jablky. Nepletu nic, podle mě má nárok na naplnění základních 5 svobod každé zvíře.

Člověk je ovšem tvor pohodlný a hlavně neskutečně ovlivnitelný (hlavně hlupáky). Proto se bude rozčilovat u smrti 1 žirafy a na večeři si dá steak z krávy a zapije to mlékem dojnice, která byla ve 4 letech poslána na jatka, protože už nemá vyhovujíí produkci, absolutně vyšťavená a zničená neustálými porody. Na jatka jela klidně i 24 hodin, potom jí nahnali do řady, kde čekala na smrt a během čekání cítila stres, řev jiných zvířat.

Toto není o tom, že pletu dohromady dvě věci, které se sebou nesouvisí. Tohle se sebou sakra souvisí. Jen jde o to, že lidé touží po senzaci. A žádná televize nebo noviny nevytvoří senzaci o tom, jak se hospodářská zvířata mají oproti zvířatům v ZOO hrozně zle. Proč taky? Vysloužili by si kritiku, protože lidé se cpou masem ve velkém a nikomu to nepřijde zle. Lidé si totiž neuvědomují, že maso neroste na stromech...



Pokud chcete odsuzovat a posuzovat, kriticky se nejprve podívejte do vlastního svědomí, kolik čerpáte jen z těch zaujatých a senzace chtivých novin a TV v ČR. Pak popřemýšlejte, kolik toho víte sami za sebe. A nakonec si hledejte informace o tom, jak to vlastně je v přírodě, co a jak odpovídá etologii samotných zvířat.

Pokud odsuzujete a nevíte, nemáte vlastní názor, jen papouškujete nesmysly, kteří vytváří lidé nevzdělaní v oboru, jste jen hlupáci.

Buďte hlasem, ne ozvěnou!



night.shine



odkazy na zahraniční články:
http://edition.cnn.com/2014/02/10/opinion/giraffe-cull-argument-for/
http://edition.cnn.com/2014/02/10/opinion/giraffe-culling-against/
http://www.bbc.co.uk/news/science-environment-26118748

Cesta

Velmi často se zamýšlím, jestli existují minulé a budoucí životy. Jak to vlastně je, jestli si opravdu odnášíme něco z minula a neseme si něco do budoucna.
Když se nad tím člověk zamyslí, tak je to v podstatě stejné a velmi blízké učení křesťanství. Pokud se budete chovat podle svého nejlepšího svědomí, nebudete proti sobě a světu hřešit, vaše duše bude rychle očištěna a půjdete do nebe... Záleží na tom, jak se chováte, podle toho strávíte různě dlouhou dobu v očistci, než bude vaše duše opět čistá.
Tak nějak chápu také princip minulých a budoucích životů, pokud nějaké jsou. Dokud duše není doformovaná, bude se tu vracet, aby se očistila dobrými skutky a mohla v klidu odejít, odkud přišla.
Když se nad tím zamyslíte, je to velmi jednoduché. Buďte hodní, nedělejte ni, čím byste ubližovali sobě, všem a všemu kolem sobě.

Je to asi 10 let, co jsem se začala zajímat o věci "vesmírné". Začínala jsem s tarotem, přešla k čarodějnictví a díky moji milé Zuzce Z. a náhodnému nalezení milion let starého kancionálu jsem se dostala ke křesťanské víře. Ta mě zanesla na pole meditací a léčitelství, kde se momentálně vzdělávám ve svém volném čase a snažím se tak nacházet způsoby, kterými bych mohla pomáhat lidem a zvířatům kolem sebe. A také hledám ten vnitřní klid v situacích a v rozpolcených životních situacích.

Prošla jsem si obrovskou cestou za těch 10 let, zůstala jsem u křesťanství, nezavrhuji nic z toho, co jsem dělala v minulosti a občas se k tomu vracím. Ale stejně mě nejbližší nikdy nebudou brát jako stejnou křesťanku, kterou jsou ti lidé, kteří byli vychováváni ve víře od malička.

Pravda je taková, že mě některé mše a někteří kněží vysloveně nudí. Co jsme se přestěhovali, začali jsme jezdit do kostela ve vedlejší vesnici. Pro mě je to neskutečně únavná a nudná chvíle. Můžu se soustředit jak chci na to, co se děje, co kdo říká, ale zívám, neustále prý vzdychám (i když o tom ani sama nevím), čučím kam můžu. A nehorázně se mi tak stýská po brněnském kostele u Jezuitů a u sv. Tomáška... No, byla z toho doma hádka - nebo ani ne tak hádka, jak taková "napjatá" výměna názorů. Je hodně těžké být s člověkem, který vyrůstal v katolické rodině a nemá potřebu nebo spíš nechce přemýšlet o tom, jestli je opravdu vše tak, jak to má "naučené". Je neskutečně deprimující, že s čímkoliv vlastním přijdete, je to ve většině případů označeno jako "to špatné"... A úplně nejvíc nejtěžší je pro mě to, že si většinu těch pro mě krásných a nových postřehů takto nechávám pro sebe, protože nechci, aby mi je někdo hanil a označoval za křesťansky nesprávné a nepřípustné.

Stejně tak si dokážu představit, jak musí být těžké poslouchat, jak se někdo nabourávádo vlatních jistot... Asi to taky žádná pohádka není...

Co očekávám od mše, od návštěvy v kostele?

Že mi tam bude dobře. Jdu tam na rozmluvu ke svému stvořiteli, který mě tam zve a chce se mnou strávit čas, stejně jako já chci strávit čas s ním. A přes kněze a jeho kázeň mi snese poselství, které se bude týkat mých těžkostí a najdu tak úlevu a klid v duši, protože mi bude připomenuto, že na to nejsem sama. Jen musím vydržet...

Že prý to tak není, protože mše má být jakýsi styl oběti, jinak snad žádnou oběť v životě nemám.

Má největší oběť, kvůli které budu do konce života smutnit, trápit se a plakat je to, že vím, že nemůžu nikoho, hlavně ne vlastní rodinu, nutit do vegetariánství nebo veganství. Protože stejně jako volba náboženství, i toto je na vlastím rozhodnutí. A největší smutek mi přivádí to, že jednou za čas musím nakoupit a vařit maso, a ne vždy mám na maso z malých farem. Je to oběť, které bych se mohla vzdát. Prostě bych doma řekla - nebudu to dělat a nechci, aby to doma bylo. Ale z lásky to dělám, protože láska je pro mě základ všeho.

Hlásím se ke křesťanské víře, ale budu zde citovat Dalajlámu, abych vám naznačila, jaké je mé hlavní náboženství a můj životní postoj:

Mé náboženství je velmi jednoduché. Mým náboženství je laskavost. Dalai Lama XIV

Snažím se být laskavá tam, kde to jde... Ale to však neznamená, že budu laskavá a budu pehlížet věci, které jsou nesprávné. Že tam, kde je potřeba být důsledný, budu dělat kompromisy, ustupovat a omlouvat si vlastní jednání a činy podle momentálních potřeb.
Stejně tak se učím, nenechat po sobě šlapat a nenechat se využívat. Zdraví má člověk jen jedno a nervy taky :)

Je jedno, jestli existuje karma, minulé životy nebo nebe. To, co děláme se zapisuje do naší duše a je jen otázkou času, jak se to projeví.

night.shine

Kulhání k ráji

Chtěla bych vám doporučit skvělou knihu, o které si myslím, že by si ji měl přečíst každý člověk a zvláště potom ti lidé, kteří se zabývají etologií a hlavně ochranou zvířat.

Tento semestr mám ve škole 2 skvělé předměty - etiku a etologii. Oba pohromadě člověku vytváří pohled na problematiku chovu všech zvířat. A v knize Kulhání k ráji je skvěle spojena etologie s etikou. Sepsal ji vysokoškolský profesor, který působil v FAWC, zabývá se welfare, propagací 5 svobod v chovu zvířat, popisuje metody k hodnocení a zlepšení chovů, vysvětluje typy a kategorie v chování zvířat. A co je hlavní, i když vkládá do svého psaní soucit, řídí se také rozumem. V této knize najdete skvěle zpracované rozumové argumenty, které jsou ovlivněny soucitem, ale nevyznívají pateticky. Proto tuto knihu doporučuji zvláště pro ty z vás, kteří tápete v argumentaci při hádkách a rozepřích s lidmi, kteří nechtějí přijmout fakt, že i zvířata potřebují komfort, potřebují projevovat své přirozené chování.
Už samotných 5 svobod, které jsou základem welfare, který by se měl ve všech chovech dodržovat, ukazuje na obrovské nedostatky a prohřešky vůči zvířatům (nejen) v hospodářských chovech.

1) svoboda od hladu a žízně
- nerušeným přístupem k čerstvé vodě a krmivu v takové míře, která jim zaručí plné zdraví a tělesnou zdatnost
2) svoboda od nepohodlí
- poskytnutím odpovídajícího prostředí včetně úkrytu a pohodlného místa k odpočinku
3) svoboda od bolesti, zranění a onemocnění
- prevencí anebo rychlou diagnózou a léčením
4) svoboda od strachu a stresu
- zajištěním takového prostředí a zacházení, které vylučují psychické strádání
5) svoboda projevit přirozené chování
- poskytnutím dostatečného prostoru, vhodného prostředí a společnosit zvířat téhož druhu
(WEBSTER, 2009, s. 13)


Autor nevychází pouze z vlastních poznatků a výzkumů, odvolává se na další etology a vědce zabývající se životní pohodou zvířat. Každý, kdo chce otevřeně a před ostatními mluvit o ochraně zvířat, o jejich zacházení v chovech, měl by si touto knihou aspoň zalistovat. Protože jak jsem již několikrát zdůrazňovala sama ve svých článcích - soucit nestačí. Je třeba mít v ruce také materiály a poznatky od lidí, kteří zasvětili svůj život vědě, aby pomohly zvířatům na jejich cestě životem.

Přečetla jsem již hodně knih na téma životní pohody, welfare a chovu etiky zvířat, ale tato kniha mě obohacuje asi nejvíce.

Pro mé nejbližší nabízím knihu k zapůjčení po novém roce. Pro ostatní radím, hledejte na internetu a v knihkupectvích - kniha se občas objeví v antikvariátu a lze ji také koupit v e-shopech. Stojí za koupi a hlavně za přečtení!

A na závěr citát z knihy (jeden z mnoha, který mi utkvěl v hlavě).
"Když jeden člověk přímo způsobí jednomu zvířeti utrpení nějakým krutým činem, je vystaven trestnímu stíhání. Když tisíce lidí působí miliónům zvířat utrpení jakožto přímý důsledek systému, v němž jsou zvířata chována, pak to přijmeme jako běžnou praxi." -Ruth Harrison- (WEBSTER, 2009, s. 16)

night.shine

literatura:
WEBSTER, John. Životní pohoda zvířat: kulhání k Ráji: praktický přístup k nápravě problému naší vlády nad zvířaty. Vyd. 1. Praha: Práh, 2009, 291 s.

Klecové chovy u prasat

Chtěla bych se podělit o jednu informaci, kterou jsem zjistila. Možná pro vás bude nová, možná ne. Jen bych chtěla poukázat na to, jak člověk nedůstojně a nepřirozeně narušuje a ničí hospodářská zvířata, předělává je
k obrazu svému jen proto, aby se mohl dobře najíst, aby měl skvělou večeři, aby měl co nejvíce za co nejmenší peníze.

Nejprve něco k anatomii a pohlavní soustavě prasnic.

Prasnice má 14 struků, dnešní velkochovné samice mají asi 12 selat. Vlivem nepřirozených zásaů a šlechtění prasat, se však yskytují v mnoha zemích samice, které rodí dokonce 16 - 20 mláďat. Počet struků však zůstává neměnný. Laktace a kojení u prasnic má tento průběh - selata nejprve začnou masírovat rypáčky oblast struků, tím dosáhnout uvolnění oxytocinu, což je hormon zodpovědný za vypuzení mléka (velmi zjednodušeně napsáno). Samotné pravé sání trvá však pouze několik vteřin (většinou 15 - 20) a potom nastane interval, během kterého samice nekojí (většinou trvá cca 60 minut).
Pokud správně počítáte a uvědomili jste si, co jsem napsala, počet struků a počet mláďat ve velkochovech se neshoduje. Ve většině případů se stává, že počet mláďat převyšuje počet struků. Selata si časem vytvářejí "zasedací pořádek" a každé sele má svůj struk, ze kterého pokaždé saje.

Co ta ostatní mláďata? Pitva umírajících mláďat ve velkochovech uvádí ve většině případů, že umírají na podvýživu. Jsou to většinou mláďata, která se rodí poslední a nezbyde na ně žádný struk. Mají prázdné žaludky, protože se nedostanou k sání mléka.
Jak to vypadá v přírodě? Pokud se stane, že se prasnici narodí vyšší počet mláďat, než je schopna uživit, mládě zabije. Zalehne ho a udusí nebo umačká vlastním tělem. Dělá to proto, aby měla jistotu, že slabé mládě nebude zbytečně ubírat mléko silnějším jedincům, kteří tak budou mít větší šanci na dostatek mléka a jejich šance na přežití se tak zvýší. Agresivita vůči "nadbytečným" mláďatům byla pozorována u divočáků.

Proč tedy vznikly klecové chovy prasnic?
Protože přirozenou selekci, snahu zachovat silnější jedince za cenu úmrtí slabých, to si v sobě zvířata nesou a je jedno, jak dlouho jsou domestikovaná. Proto toto dělají i prasnice ve velkochovech a nebo v chovech faremních. Jenže lidem se to nelíbí a mylně si to vykládají tak, že prasnice neměly v boxech dostatek místa a mláďata zalehávaly omylem. Přitom existují etologická pozorování, která dokazují, že nejde o žádný omyl nebo o nešťastnou náhodou. Je mnoho zaznamenaných situací, kdy prasnice přišla k seleti, očichala ho a zalehla (zabila). Díky čichu poznala, že je to slabé mládě, má prázdný žaludek, a proto nemá šanci na přežití.
Proto vznikl klecový chov, kde se samice nemůže otočit, nemůže se pořádně pohnout, nemůže nic. Jen kojí, žere a vyměšuje se. Mláďata mají přístup ke strukům, ale kvůli výše uvedeným informacím, stejně selata umírají - podvýživou, hladem.

V přírodě je nastavena rovnováha. Zvířata ví, jak ji udržet, aby zachovala existenci sama sebe a svých potomků. Jsou jedinci, kteří brání své potomky, jsou jedinci, kteří chodí s vyspělejších samcem a odhánějí predátory, zatímco vyspělý samec oplodňuje samice. Zvířata mají vše geniálně vymyšlené... A jediný, kdo jim tu rovnováhu narušuje a ničí, je člověk.

Proto se zamyslete v budoucnu, až budete mít na stole "krásný kousek vepřového", jestli vám to opravdu stojí za to. Kupovat maso z velkochovů, kde neexistuje přirozené chování, ale vládne zde ruka člověka, který si hraje na Boha. A ta jeho vláda je nedokonalá a ničí vše, co si příroda milióny let budovala.

Když už musíte maso jíst, nakupujte z domácích zásob, nakupujte z farem, kde je dbáno na psychickou pohodu zvířat, na jejich welfare a na jejich přirozenost. Nebuďte sobci, nepodporujte lidské hraní si na bohy. Nedopadne to dobře, nikdy...

night.shine

Léčitelé

Není léčitel jako léčitel.

V poslední době se, bohužel, nohem často setkávám s lidmi, kteří se pomalu prohlašují za bohy, protože dokáží vyléčit nevyléčitelné, mluví se všemi bytostmi i nebytostmi.

Chtěla bych se podělit o pár zkušeností s lidmi, kteří se nějak vymykají běžnému způsobu života, ale jejich myšlení není v souladu s tím, co propagují.

Případ č. 1

Už jsem zde několikrát psala, že trpím na migrény. Nejčastěji se mi migrény objevují na jaře a na podzim, moje tělo reaguje na změnu počasí, na změnu tlaku. V tomto období mi stačí k dostání migrény cokoliv - napju se moc studené vody, vyčurám s (ano, i z toho jsem dostávala migrény). Pomáhal jen růžový sajrajt, ticho, tma, spánek, klid.
Jenomže ono to člověku vadí a s věkem, povinnostmi a nemožností každou migrénu prospat jsem začala pátrat, hledat a prosit o pomoc, protože každá metoda, kterou jsem vyzkoušela, byla marná, jednorázová a neměla dlouhodobé trvání. Na Facebooku jsem se přihlásila skupiny "Alterna".
 Je to skupina, kde si lidé radí a pomáhají s různými neduhy a problémy, hledají alternativní pomoc a léčbu svých nemocí a to jak psychických, tak fyzických. Vznesla jsem tam proto také dotaz s prosbou o pomoc. Musím říct, že mi bylo dáno hned několik rad (např. jsem byla dotazována, jetli mám orgasmus, že jestli nemám, můžou být migrény i tím... Nepotvrzuji :-D)
Mezi mnoha lidmi se mi ozvala jedna léčitelka, kterou již delší dobu znám. Napsala mi, že mám zaneřáděnou celou pravou půlku hlavy, a že jí mám popsat ty stavy. Tak jsem jí ve zkratce napsala, že je to hlavně při změně počasí, že na to trpí můj děda, maminka, bratranec - všichni z dědovy strany. Na to mi bylo řečeno, že nic takového jako migréna z počasí není. Já jsem odvětila, že migréna vznikající reakcí na změny počasí existuje a moje velká část rodiny je toho důkazem. "Pokud si to budeš stále myslet, ,,migrény,, se nikdy nezbavíš či se ti bude vracet a bude hozena do budoucna. Chtěla jsem ti pomoci vyřešit daný problém. Ale asi není pomoci, promiň." Tato odpověď mi byla dána a daná léčitelka už se se mnou o tom nehodlala bavit.
Ještě ten samý den si mě "do parády" vzali 2 léčitelé zabývající se čínskou medicínou, rozebrali mě do morku kostí, navrhli jídelníček, vypsali vhodné a nevhodné potraviny, poradili meditace, emoční vypouštění. A já jsem od té doby měla 2x náběh na migrénu a 1 migrénu, která se mi rozvinula do stavu, že jsem si musela prášek vzít. Snažím se dodržovat jejich rady a základem byla velmi jednoduchá myšlenka - co nejvíce eliminovat a v ideálním případě úplně vypustit bílý cukr, bílou mouku, mléčné výrobky. A ono to funguje, je mi mnohem lépe. Vzhledem k poměrně proměnlivému počasí je s podivem, že mi to tak rychle zabralo a vše funguje. Mám tento semestr poměrně namáhavý režim, některé dny vstávám v 5 a na byt se dostanu až kolem 22. hodiny. I přesto se mi migrény vyhýbají obloukem a já tímto musím poděkovat těm dvěma, že mi zachránili "život" :)

Nechci, aby si někdo myslel, že jsem si hrála na chudinku, která potřebovala, aby se někdo zajímal o její bebínka. Na přístupu té první léčitelky vám chci ukázat jednu věc. Když máte problém, ať už je fyzický nebo psychický, nejprve se zamyslete a sami v sobě hledejte, kde je ten hlaní problém. Ujasněte si, co se s vámi děje. Promluvte i sami se sebou a hledejte příčiny u sebe. Když už si opravdu nevíte rady, hledejte pomoc u léčitele nebo duchovního člověka, který vás vylechne a nebude vám za každou cenu vnucovat své náhledy na danou věc. Nikdo nezná vaše tělo tak dobře jako vy. Nikdo neví, jak co prožíváte, nikdo nemůže tvrdit: Já vím, jak ti je. Já vím, co prožíváš. Já vím, jak to bolí. Nikdo nikdy nebude vědět, co se s vámi děje, protože vaše pocity, vaše bolest je jiná, než pocity a bolet kohokoliv jiného. Kdyby mi ta první léčitelka aspoň napsala její řešení. Ne, ničeho takového jsem se nedočkala. V tu chvíli mi to přišlo, jako kdyby mi chtěla vnutit nějakou svoji myšlenku a náhed na věc, a když jsem odmítla její názor, protože jsem se v něm nenacházela, i když jsem nad tím přemýšlela jak divá, tak ode mě dala ruce pryč.

Je to léčitelka, která se dostala mezi pomyslný "top" velmi podivnými metodami, a je to znát i na jejím chování a přístupu k lidem. Absolutní abence pokory, dokáže komunikovat jen s lidmi, kteří bez poznámky převezmou její názory. Jakmile i někdo dovolí nesouhlasit, ignoruje ho nebo shazuje. Tvrdí, že na základě fotografie rozezná každou nemoc a přitom jsem zažila, že se při diagnostikách a odhadech lidí mýlí.

Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné. (Antoine de Saint-Exupéry) Pamatujte na tento citát při každé činnosti a při každém rozhodnutí, které v životě děláte. Buďte opatrní a bdělí, řiďte se pocity uvnitř sebe a nenechte balamutit názory, u kterých vnitřně cítíte, že nejsou úplně košer.


Případ č. 2

V mém okolí je několik léčitelů, kteří se zabývají nejen tarotem, bylinkami, kyvadlem, ale také zasvěcováním do různých energií. Chtěla bych tedy popsat pár praktitk, které se mi velmi příčí a nesouhlasím s nimi...

Braní peněz za dálkovou léčbu energiemi. Zasvěcování na dálku.

Co to má jako znamenat? Opravdu nechápu, jak mohou být lidé tak hloupí, a platí za dálkové léčení? Kde mají jistotu, že si ten dotyčný opravdu sedne a pošle nějakou tu energii? Jak může někdo léčit nebo zasvěcovat druhého člověka, když neví, jak na to dotyčný bude reagovat?
Moje praxe? Každý na to reaguje jinak. Člověk vnímavý se z toho může složit a nebo pozvracet, tak jak se to talo při osobním léčení mojí kamarádce. Energie proudící tělem může přivést zimnici, nevolnost, protože se začne tělo léčit a uvolňují se různé bloky. Ano, někomu mu to může přivést velmi příjemné pocity, ale druhému to může přinést až emoční šoky. Proto vás prosím, chcete - li léčbu energiemi, vybírejte pouze člověka, který za to nebere tisíce, neúčtuje si za každou čárku a hlavně vás bude mít u sebe, bude vás kontrolovat, bude s vámi probírat, jak se cítíe, a když nastane problém, posadí vás, položí, podá vám vodu, chytne za ruku, uklidní vás, když byste panikařili.

Přečtu si knížku a jsem mistr.... všeho...

Příklad za všechny - metoda SRT. Existují na to knihy, to ano, ale existují na to dlouhé semináře, protože touto metodou se "hrabete" člověku v podvědomí, v psychice (velmi zjednodušeně řečeno). Najdou se takoví experti, kteří si přečtou knihu nebo dvě, a protože si chtějí přivydělat, začnou tím léčit. A potom se stává, že se mi ozve člověk, který má problémy a já přijdu na to, že si na nich někdo cvičil na základě přečtení knihy, metodu SRT. To je to stejné, jako když si někdo přečte knihu o masírování, a zařídí si masážní salón. Moje kamarádka Boženka absolvovala několik kurzů, šla do školy pro maséry, vzdělává se v oblasti anatomie, bylinkářství a já nevím v čem dalším. A studuje neustále, prohlubuje znalosti čtením knih, ale také praktickými kurzy, aby měla jistotu, že neublíží, ale pomůže, prospěje :) Takovým lidem věřte, takové lidi oslovujte. Chtějte vidět osvědčení, recenze jiných lidí, kvalifikace a hlavně zkušenosti.

Odvod duší? Čištění prostoru? Odpověď e-mailem? Rozhovor přes telefon? Plaťte...

Sama se snažím, v rámci možností, pomáhat (nejen) lidem přes meditace, o kterých jsem již psala v článku na blogu.

Nikdy by mě však nenapadlo vzít si peníze, i když trávím s některými lidmi dopisováním, meditacemi a poradnou několik týdnů. Jde mi o to, že mě lidé požádají o pomoc. A nepamatuji si, že je někde nějaká nová zvyklost - za pomoc se platí. Meditace praktikuji dlouho, udělala jsem si kurzy, přečetla knihy, nejprve jsem prováděla léčby a psychosomatické diagnostiky na sobě a na nejbližších, kteří s tím souhlasili. Teprve potom jsem tuto informaci "hodila do éteru". Nevynalezla jsem žádnou novou medtodu meditace, nevynalezla jsem způsob diagnostikování, nevložila jsem do té metody nic ze sebe, co bych si měla "brát" zpátky. Proto nevidím důvod, abych vybírala peníze za něco, co jsem dostala darem. Je totiž bláhové myslet si, že když má někdo dar, že vidí duše, tak bude do nekonečna vybírat peníze za jejich odvody. Časem mu tato možnost bude odebrána a potom bude odvádět tak leda fantomy a šidit lidi ještě více.
Proto pátrejte po lidech, kteří chtějí opravdu pomoct a ne si jen vydělat. Někteří se budou vymlouvat na to, že si nechávají splatit čas. Za co si lidé nechávají platit čas, který věnují pomoci druhému člověku? Proč to tady ztrácí význam, ztrácí to na významu slůvka "pomoc"?

Zdravý rozum a otevřené srdce, těmi se řiďte, když hledáte pomoc s vašim zdravím, s vašimi problémy :)

night.shine

So I will close my eyes and be your sacrifice...

Člověk si říká, že už toho viděl, četl nebo slyšel hodně.. Potom narazím na album pejsků, kterým reálně hrozí utracení... Mladí, zdraví psi všech velikostí, ras, pohlaví... Ty oči... A nemůžu pomoct ani jednomu jinak, než že na stránce, kde mám pár lidí z Ameriky, dám odkaz s prosbou, aby jim pomohli...

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.258194954232153.81468.258178804233768&type=1

Na druhou stranu, udělám aspoň to. Jsou lidé, kteří by si radši usekli ruku, než aby sdíleli fotografii psa, který potřebuje pomoct, podepsali petici, kterou sdílím. Protože jsou to "jen" zvířata. Protože je to "jen" prales v Amazonii. Protože je to "jen oceán. Protože je to "jen" Země...

Proto bych chtěla říct každému, kdo mě odsuzuje za to, že pomáhám zvířatům, přírodě a "nepomáhám" lidem. Až bude poslední strom vyravaný ze země, až zemře poslední ryba v moři. Až bude nedostatek pitné vody, až se budeme dusit vzduchem, který jsme si sami zničili. Až budeme učit naše děti poznávat vyhynulá zvířata z obrázků, ale nebudeme jim je moct ukázat naživo... Tehdy možná pochpíte, že to, co dělám, to dělám i pro lidi. Dělám to pro každého z vás. Dělám to pro sebe, pro mou rodinu, pro mé budoucí děti...

Odmítám žít na světě plném násilí, skrytých holokaustů, které se dějí na zvířatech, odmítám žít na světě, kde se lidé vraždí kvůli kousku půdy, když přeci zem patří každému stejně.

Proto podepisuji petice, proto mluvím o problémech, které nikoho nezajímají a přesto se týkají každého stejně...

Můj životní postoj a momentální nálada by se daly shrnout jednou krásnou větou, kterou jsem nedávno zahlédla při cestě autobusem...

"Zemřela bych pro lidi, ale žít s nimi nemohu."

Lidé se mě ptají, proč jsem křesťanka. Proč věřím v Krista, proč věřím v Boha, kterého nikdo nikdy neviděl.

Protože věřím ve smysl oběti. Věřím, že pokud si někdo vybere cestu, která je namáhavá a trnitá, právě na konci této cesty čeká spasení, čeká nebe... Věřím, že i Ježíš zemřel v naději, že jeho oběť má smysl. Věřte, že kdyby mi dnes někdo řekl, že pokud zemřu, zachráním tím svět, spasím tím všechna zvířata a poskytnu uvědomění pro lidi - zemřela bych, i když mám ze smrti strach.

Nepotřebuji šance v dalších životech. Nepotřebuji karmu, nepotřebuji omlouvání si svých činů s tím, že je napravím v dalším životě. Žiji teď a tady a proto se budu rvát za to, v co věřím v tomto životě a žiji tak, jako kdybych se neměla už nikdy více narodit...

Pokud někdo má problém s mými postoji, do toho, kritizujte.. Ale než začnete kritizovat, popřemýšlejte, jestli jen za těmi výčitkami neschováváte svůj strach, svou lenost a neochotu cokoliv změnit, cokoliv přijmout, cokoliv si uvědomit...

Pokud věříte v dobrou věc a máte touhu něco změnit, nečekejte na zítra... Začněte už dnes, protože zítra již může být pozdě...

night.shine


P.S: Pokud máte zájem pomáhat, sledujte naši stránku Angels For Paws na Facebooku. Sdílíme tam mnoho petic, odkazujeme na zajímavé články a postřehy z různých koutů světa.

Podporuji jednokolky :)

Moc se mi líbí lidé, kteří si jdou za svým snem. Pokud je to sen obohacující, vidím v tom jednu z nějkrásnějších ukázek, jak si užívat života a brát z nabízeného opravdu velkými doušky :)

Proto velmi ráda a často zavítám na blog Tommyho http://cesta-je-cil.blogspot.cz/, který se rozhodnul, že projede na jednokolce naši krásnou republiku. Začal nahrávat videa, pravidelně popisuje zážitky z cest, příprav a tréninků :)

Další blog, který sleduji je také zaměřen na jednokolky a vše okolo nich, najdete na této adrese http://uniflycross.blogspot.cz/

Kluky v tomto opravdu obdivuji, protože plnění si sportovních snů, to chce nejen fyzickou, ale i psychickou zdatnost a vytrvalost :)

Děláte taky nějaké nezvyklé sporty? Máte sen, který realizujete a píšete o něm?

Sem s adresami a odkazy! Moc ráda si o vás, vašich snech a nadějích, vašich přáním a jejich plnění, počtu :)

night.shine

Ochoz u Brna

Dva víkendy po sobě jsme byli v Ochozu u Brna. Na druhém výletě nás doprovázely moje kamarádky z gymnázia a flat coated retriever Fíbo :)
Tobi sice trošku ze začátku držkoval, protože Fíbo je hafan v rozkvětu, ale kromě jednoho poměření zubů, kdy oba skončili zamotaní do sebe v příkopě, nedošlo k ničemu vážnému :)

Náš Tobiš si totiž hlídá každého člena smečky, i toho, který "je mu jedno". No a Fíbo, jako správný retriever začal prohánět kachny a v jednu chvíli zmizel v lese, když pádil k potoku. Tobi ho hledal a běžel za ním a jak viděl, že se Fíbo vrací, tak se ozdováděl, měl hroznou radost, že se vrací. Jenže náš Tobi, ten když má takovou tu "mega" radost, tak u toho dělá zvuky, které zní, jako kdyby šel někomu po krku. Najednou se před nimi objevily vystouplé kořeny a stačila chvilka a Tobi narazil s tím svým zvukem do Fíba a už byly vidět zuby, protože u Tobiho opět zavládla panika :-D Tak se náš milý prcek pustil do potyčky se skoro 30 kg Fíbem :-D Mám psa poděsáka, opravdu, je to magor :)
Ale po zařvání "dost" toho nechali, podívali se na sebe, na nás, jak stojíme nad tím příkopem, kam se svalili, jak se kutáleli v sobě z kopečka. Po odvolání přiběhli k nám, Fíbo k Vendě a Tobi ke mně. Dostali pár povelů na koncentraci, postavily jsme je k sobě, aby se očichali a vše bylo zase v pořádku.

Na tomto příkladu bych chtěla ukázat, že co se týče různých potyček ve smečce, i v té náhodně a dočasně vytvořené, stačí opravdu v 90 % odtrhnout psy od sebe buď fyzicky nebo je vyrušit zvukem a oni toho nechají. Fíbo s Tobim se skutáleli do příkopu, kam by se nám špatně lezlo, takže stačilo zvukem přerušit potyčku a oni toho nechali, i když jsme je nemohli odtrhnout ručně. Došlo mezi nimi k nedorozumnění a oni měli potřebu si to vyříkat. Zbytek cesty proběhl v pohodě, šli vedle sebe, Tobi Fíba pořád kontroloval, jestli zase někam neběží, jeli spolu domů autem.

Samozřejmě se může stát, že se do sebe psi pustí a skončí to zakousnutím, ale ve většině případů se to nestane. Vše je o majiteli a o jeho zásahu, o jeho koncentraci na psa.

V polovině procházky jsme si sedli "na farmě", kde nám slečna naúčtovala místo 4 kofol a tatranky 4 kofoly, tatranku a 3 svijany :-D A nikomu nebylo divné, že jsme platili 150 kč. No, ještě, že jsme si toho nakonec všimli :-D Stane se...

Vyvrcholení prochajdy byly kozy, které byly u farmy... Na přístřešku stála koza, která začala po chvilce, co jsme přišli, přežvykovat. A já si říkám, že koza je přežvýkavec, stejně jako kráva, a že určitě má stejné procesy v trávení jako kráva. Samozřejmě jsem si takové zjištění nenechala pro sebe a tak jsme se asi 15 minut bavili na pozorování procesu ruminace u kozy. Jde o to, že koza přežvýká sousto, polkne ho a asi po 30 vteřinách jde vidět, jak se jí krkem vrací do pusy sousto nové :-D Je to maličkost, ale chechtali jsme se a oslavovali každou novou vlnu jak malé děti :)

O tom to je, ne? Těšit se z maličkostí, krás a zajímavostí, které nám život ukazuje a předkládá ;)

Pár fotek, které nafotila Vendula (http://flatik-fibo.webnode.cz/) najdete u článku na mém FB, protože mi z neznámého důvodu nejdou vložit do článku :)

night.shine

O lásce a (nejen tradiční) rodině...

Sama za sebe cítím obrovskou touhu a snahu udržet a zachovat tradiční pojetí rodiny – matka+otec+děti.

V poslední době se ve světě začalo velmi bouřlivě diskutovat na téma „sňatky homosexuálních párů a jejich touha adoptovat si dítě.“

Chtěla bych napsat, že ač jsem křesťanka, nemám nic proti tomuto soužití. Rozvodovost  „klasických párů“ je šílená. Lidé se „berou“ – už jen to slovo se mi hnusí – jen z principu, buď kvůli nátlaku rodiny, okolí nebo prostě jen nemyslí.  A při první větší krizi se prostě rozvedou, kolikrát nehledí na to, jestli mají děti nebo ne. Nakonec to dopadá tak, že jsou děti stejně vychovávány jen matkou nebo jen otcem.

Proto se ptám. Když může dítě vychovávat jen matka nebo jen otec z rozvedeného páru, co je špatného na tom, pokud se najdou 2 milující otcové nebo 2 milující matky, které mají stejné možnosti pro to, aby dali dítěti z dětského domova lásku a péči? Pokud jsou to slušní lidé se zaměstnáním, s bydlením a sociální pracovník by uznal, že je v pořádku, aby vychovávali dítě, proč by nemohli? Je lepší, aby bylo dítě vychováváno slušnými homosexuálními rodiči, než aby bylo celé dětství v dětském domově.

Nechci tímto článkem říct, že teď se všichni odvrátíme od problému rozpadu klasických rodin a začneme podporovat jen gay páry a jejich sňatky. To ne, musíme bojovat a snažit se o podporu klasických rodin. Musíme se snažit, aby to, co je napsáno na vloženém obrázku, přestala být pravda, protože to, bohužel, pravda je :-( (Možná bychom měly prohlásit klasické manželství za nelegální. Nezdá se, že by mělo velkou úspěšnost) Snažit se o obnovu lásky mezi rodiči a dětmi. Jak je možné, že před 100 lety byl rozvod jedno velké tabu a dnes se každý rozvádí jak na běžícím páse? Lidé zlenivěli a stali se pohodlnými už ve všech oblastech svého života. Nezajímá je nic víc, než oni sami a kolikrát se proto ženou více za penězi, než za udržení rodinného štěstí a lásky. Ženou se za něčím lepším, přitom to nejlepší už mají doma.

Chtěla bych na závěr napsat. Nevzdávejte boj o svou lásku, které jste při svatbě slíbili, že spolu budete v dobrém i ve zlém. Nezahazujte při první krizi vše, co jste se snažili vybudovat během těch předešlých let. Pokud ta krize přijde, neřešte ji s kamarádem nebo kamarádkou, který/která vám přeci mnohem víc rozumí a naslouchá vám víc, než váš manžel/manželka. Nikdo jiný vám totiž tolik nerozumí jako váš manžel/manželka. Nikdo jiný vás tak nezná. Nebuďte zbabělci a sobci.

A neodsuzujte člověka, který se narodil s tím, že ho přitahuje stejné pohlaví. I takový člověk může být skvělý otec/matka a dát dítěti ten nejlepší start do života!

Bojujte za lásku, ať už je vysílána kýmkoliv. Bojujte za rodinou lásku a pohodu, protože v konečném důsledku, na ničem jiném vlastně nezáleží... :)

source

Pokud chcete kritizovat, naučte se to...

Chápu, že titulek tohoto článku je velmi podivný, ale... Důvodů k napsání tohoto následujícího povídání je několik.

Jednak mě neskutečně mrzí neustálé boje vegetariánů a veganů, mrzí mě boje mezi vegetariány, vegany a všežravými lidmi...

Dnes už si neříkáme to, co nás štve na druhém, do očí. Dnes si vše, co nás štve, napíšeme. A nejlépe do nějaké hloupé internetové diskuze, kam přispívají pofidérní individua, která k tématu nemají kolikrát co říct, ale i tak přispívají pod každý článek svými hloupými, urážlivými a nesmyslnými příspěvky, asi jen z nudy nebo pro to, aby se mohli výsostně bavit, jak budou číst rozhořčené komentáře.

Já se velmi často nechávám strhnout těmito diskuzemi. Rozdíl mezi mými příspěvky a příspěvky většiny je však v tom, že píši klidně, snažím se vyhnout vulgarismům a pokud se jedná o něco, co si vyžaduje znalost odbornou a vědeckou, neváhám vzít do ruky studie a knihy. Navíc přispívám do diskuzí jen tam, kde mám co říct, kde rozumím tomu, o čem se píše. Nepíšu příspěvky k politice, když dění v jejím středu jde úplně mimo mě a já ani pomalu nevím, kdo je tedy nakonec prezident. Ne každý musí být politolog, ne každý musí umět vyjmenovat všechny prezidenty, kteří se u nás vystřídali po T. G. Masarykovi. A když něčemu nerozumím,nestydím se to říct a nebudu proto lézt do takových diskuzí a hádat se tam o něčem, o čem vím prd :)

Co mě ale vytáčí a neskutečně mrzí je to, když zavítám do některé z diskuzí o stravování a najdu tam sprosté, urážlivé, a co se obsahu týče, absolutně prázdné a bezvýznamné příspěvky od vegetariánů a veganů... Teď čtěte mé řádky pozorně, abyste pochopili, co chci říct (napsat). Neberu nikomu jeho názor, pokud s něčím nesouhlasím, napíšu proč nesouhlasím a jaký na to mám pohled, pokud najdu vědecky podložená fakta, vložím je jako podporu mého pohledu/názoru. Ale pokud vegetarián nebo vegan neumí napsat všežravému člověku nic jiného, než to, že žraním masa dostane rakovinu a chcípne a podá to ještě více agresivnější formou, než jsem to tady napsala já, je mi hanba z toho, že se takoví lidé vůbec pouští do diskuzí...

Já chápu vaše rozhořčení, chápu vaši úzkost a chápu jakou bezmoc kolikrát musíte prožívat. Věřte, že já ji prožívám také, kolikrát už sedím v koutě pokoje, objímám své kožíškované děti a brečím, protože si přijdu hrozně sama a bezmocná. ALE... To mi stále nedává právo být sprostá, hrubá a urážet ostatní lidi. Etičtí vegetariáni a vegané do sebe nedostávají stresové hormony vzniklé u velkochovných a jatečních zvířat. Proto v sobě máme větší klid a rozvahu, měli bychom se umět lépe koncentrovat, nenechat se tolik rozhodit. Někdo tvrdí o vegetariánech a veganech, že to jsou nudní patroni bez života. A možná je to proto, že v sobě nemají právě tu zlobu a strach z mrtvých těl zvířat. Samozřejmě, že se lidé nekonzumující maso, umí naštvat a rozpálit do běla, to je dobře. Jen je však více než dobré, nerozžhavovat se a nebýt protivný právě v takových diskuzích.

Uvědomte si, že když se naštvete, klesá vaše IQ , a když se oparvdu naštvete, klesne vám až na hranici debility. Musím říct, že některé příliš emotivní a naštvané komentáře v diskuzích znějí opravdu jako psané debilem. Bez ladu a skladu, prostě výlev emocí, odsuzovačný komentář, který akorát dá všežravcům podnět ke šťourání, posměchu a přispívající nemasožravec se tak naštve ještě více, začne obviňovat, odsuzovat, dělat ze sebe něco víc. Přesně takto vzniká obraz o vegetariánech a veganech, kteří jsou často bráni jako lidé, co si o sobě myslí, že jsou něco víc, jsou to odsuzovační a povyšující se parchanti, kteří jen cpou všude svůj názor a nenechají člověku prostor pro jeho vlastní pohled na věc.

Pokud chcete prosadit svůj názor, pokud chcete vyjádřit svou myšlenku. Počkejte, až vám vaše IQ stoupne zpět. Nepřispívejte do diskuzí ve chvíli, kdy jste naštvaní, unavení, ubrečení. Je to k ničemu. Odsuzováním a povyšováním ničeho nedosáhnete, jediné, co uděláte bude to, že ztratíte pozornost. I kdybyste mezi řádky napsali myšlenku, která by mohla jednoho člověka přivést k vegetariánství nebo veganství, ta myšlenka bude ztracena pod snůškou nadávek a hloupých keců.

Jestli chcete někoho přesvědčit a donuti ho zamyslet se nad jeho životem, alespoň se tvařte, že to myslíte dobře i s ním. Nesnažte se dokázat mu, že vy jste jako vegetarián/vegan něco víc, než je on jako všežravec. Buďte mu příkladem a inspirací, nebuďte důvod pro to, aby se od toho odtáhl, protože nechce skončit jako vy.
Je to těžké a možná pro vás nemyslitelné. Proto mám pro vás jednu poslední myšlenku. Pokud máte pocit, že se musíte snížit a ranit tím tak své ego, tak to udělejte. Pro ta zvířata to udělejte. Vykašlete se na svou hrdost, na své pocity a pro ta zvířata se otevřete a šiřte své poselství bez nadávek, bez urážení, bez shazování jiných lidí.

Já sama často čelím otázkám, proč nejsem vegan. Už mi bylo i naznačeno, že jsem horší než vegani, že jím vajíčka a kupuji si jogurt. Ano, jím vajíčka, která mi maminka vozí od paní, která má slepice na dvorku. A ano, když mi vyjdou peníze, koupím si jogurt ve zdravé výživě a nebo si tam občas koupím i čokoládu nebo kozí sýr. Ale to pořád neznamená, že jsem horší člověk, než jsou vegani. Někteří lidé prostě nemohou být vegany, nejsou na to metabolicky stavění. Já nevím, jestli jsem na to stavěná, co vím, je to, že na to nejsem ještě připravená. Navíc vzhledem k finanční situaci, kdy mám třeba na tento týden na jídlo 30 kč v peněžence, na to nejsem ani finančně uzpůsobená.

Možná vám to přijde jako výmluvy a můžete mě kritizovat. Ale pokud mě budete chtít kritizovat, kritizujte alespoň tak, ať si z toho něco vezmu. Kritizujte tak, ať mi z vaší kritiky vyjde nějaké řešení. Kritizujte konstruktivně, kritizujte obohacujícím způsobem. Protože jiná kritika, než ta, která člověka může posunout dál, nemá smysl.

A pokud vás článek naštval, kritizujte až se svým normálním IQ ;o)

EDIT:
Asi 2 hodiny po zveřejnění článku jsem našla na naší stránce Angels For Paws tento citát, který tam vložila má kamarádka Lucie:)

„Když se postavíte před člověka a ve svých očích ho odsoudíte jako masojeda, každý ten člověk co cítí a vnímá - takový člověk se s vámi nikdy nebude bavit, protože vy jste ho už napadli. Ať mu budete argumentovat jak budete argumentovat, on to nebude chtít slyšet. Bude vám to odmítat a říkat úplné nesmysly, ale vy byste to dělali také. Měli byste dokázat, že tohoto člověka v sobě uvnitř předem neodsoudíte. Je tu jakási úměra, že pokud máte určitý postoj k lidem, vaše argumentace už nemusí být tak dokonalá.“ 

Jan Škvařil, místopředseda ČSVV

night.shine

Rodiče a děti - smutná realita...

Hrozivá čísla: Stále víc českých dětí chce zemřít

Tento článek mě opravdu hodně rozesmutnil. Rodiče si myslí, že když budou pracovat od rána do večera jak najatí a dětem hodí dárky a peníze, že to vyřeší všechny smutky. Když už dítě volá s prášky v žaludku na linku bezpečí, je to špatné.

Nechápu, proč lidé, kteří nemají na děti čas, vůbec děti mají. Přitom by stačila společná snídaně a společná večeře u velkého stolu probrat vše, co člověka tíží. V té chvíli by rodiče měli zmlknout a poslouchat. Odložit práci a naslouchat dětem. Myslím, že by někteří lidé nechápali, co se s jejich dětmi děje. Možná vám to tvrzení o tom, že by měli rodiče zmlknout přijde hooooodně drsné. Rodiče mohou velmi často řešit své problémy mezi sebou, mohou je řešit se svými vrstevníky. Ale děti jim s jejich prací, které v 90% vůbec nerozumí, asi těžko pomůžou a poradí, že? A vůbec, práce má zůstat v práci a doma se nemá vytahovat u společných chvílí s rodinou.

Neodsunujte své děti na druhou kolej. Pokud jste se stali rodiči, je to váš úkol číslo 1 - vychovat je, dát jim pocit bezpečí a hlavně jim dát lásku. Máte práci, která vám bere hodně času? Vyměňte ji. Neutáhli byste velký dům, velký byt s méně náročným zaměstnáním? Přestěhujte se do menšího, kde nebudete mít takové výdaje.

I kdybyste bydleli v mini bytečku, stojí to za to! Přestaňte se vymlouvat a omlouvat své jednání, které je vůči dětem nefér! Vaše děti neučiní šťastnými hračky, peníze, dárky. Vaše děti učiní šťastnými vaše přítomnost, vaše pozornost. Nedávejte dětem vzor pracujícího a nevšímavého rodiče. Dáváte tak akorát podnět pro vznik dalších nešťastných generací dětí.

 Žijeme v zemi, kde nás nesužují války, skoro každý je aspoň na základní životí úrovni (bydlení, potraviny, oblečení). A i přesto jsou lidé v zemích, kde nemají ani na to jídlo, více spojeni v rodinách, stojí více při sobě, znají se. Nenechte si rodinu potopit hloupým materialismem a stupidním "západním" stylem výchovy a pojetím rodiny. Vaše děti nepotřebují nejnovější telefon a počítač, vaše děti potřebují vás.

night.shine

Učte se neodsuzovat...

Někdy musíme dát šanci i lidem, kteří jsou nám zprvu bytostně nesympatičtí. Nezáleží na tom, jestli se shodneme nebo neshodneme úplně ve všem. Každý člověk nás může něčemu novému naučit... Život nám staví do cesty různé události a různé lidi (zvířata), aby nás nasměroval. A pokud vám do cesty pošle člověka, který je vám protivný, je skvělé, že někdy je vám do cesty poslán proto, abyste si uvědomili, že nesmíte odsuzovat, protože na odsouzení a posouzení nemáme právo. Stačí i taková maličkost, abyste se stali lepšími lidmi. Nevnucujte, neodsuzujte. Pokud víte, že někdo dělá něco špatného, co ubližije ostatním, řekněte to, snažte se chování druhého napravit, ale pokud neposlouchá a nejde to, netrapte se tím. Někteří lidé jsou uzavřeni ve své pravdě, kterou mají v sobě hluboko zakořeněnou a nechtějí s ní hnout.. Tomu se říká - ego - :) Ego má strach si nechat vrtat do svého, protože by se mohlo stát, že by se k hlavnímu slovu dostala duše...

Duše touží po nových poznatcích, po rozhovorech, po otevření nových obzorů. I tak, pokud je člověk zaškatulkován, neodsuzujte. Nechte ho být, jděte vlastní cestou, najdou se jiní lidé, kteří budou otevření vašemu povídání a vy budete otevřeni jejich příběhům a názorům.

Kadý člověk, každá situace nás může něčemu naučit. Já se dnes naučila, že i když mi někdo leze na nervy, pokud se odprostím od těch věcí, na kterých se s ním neshodnu, i tak mě může učit.

Proto děkuji za dnešní lekci... A jdu na hodinu zootechniky :)

night.shine

Každý bobek chce někam patřit...

Buďte ohleduplní ke svému okolí! Když se rozhlédnu po Praze i po Brně, nestačím se divit, jací umí být lidé čuňáci. Uprostřed pokoje byste také psí hovínko nenechali, tak proč nezvedáte hovínko VAŠEHO psa uprostřed chodníku? Víte, kolik parazitů se může ve výkalech usídlit, jakými nemocemi se mohou vaši psi a také vy nakazit?

Sníh nerozmočí a nerozpustí hovínka vašich psů, tak běžte do obchodu, kupte si za 10 korun 50 sáčků a uklízejte na ulicích po svých psech! Mnoho měst má mnoho košů, u kterých jsou k nabídce sáčky nebo papírové pytlíky.

V poslední době se po celé ČR začaly objevovat zprávy o otravách psů. Po celé ČR! Mnoha lidem vadí psi a nepořádní majitelé, kteří nezvedají výkaly svých psů k této náladě a nenávisti jen přidávají. A jak to dopadá? Opět a zase to odnesou pejsci.

night.shine

Existuje hřích?

Je velmi zajímavé, co člověka napadne, při chození po venku. Určitě máte svá místa, která vás zavedou do vašeho podvědomí. Jen tak si jdete nebo sedíte nebo děláte jinou činnost a najednou vás navštíví myšlenka a v hlavě se vám začne rýsovat rozhovor. Nebo námět na článek. Jděte a pište :) Nemyslete si, že jste blázni, když si v duchu povídáte sami se sebou. Cokoliv vás napadne a v hlavě slyšíte odpověď, tak si to zapisujte. Nebo používejte veřejný deník - blog. Narazíte potom na možnost povídat si o vašic myšlenkách, možná narazíte na odpor, kritiku, ale v mnoha případech narazíte na hlubší rozebrání vašich myšlenek a opět vás tyto debaty popostrčí někam dál.

Včera ráno jsem četla zajímavý článek od Ng Rogue . S jejím článkem vesměs souhlasím. Jde vidět, že když článek psala, nemyslela, jen psala :) A to neberte jako něco špatného. Říká se tomu automatické psaní, kdy píše vaše moudré Já a vy potom velmi často ani nevíte, co jste napsali. Ale po přečtení se vším souhlasíte a kolikrát si říkáte, že je úžasné, že takovou moudrost jste vytvořili vy.

Je jedna věc, která mě napadla dnes ráno, když jsem byla na procházce s Tobim. A to je věta z výše zmiňovaného článku: "Zapření toho, po čem intuitivně toužíme je krutě egoistické, jak jsem psala - je to opravdu snad hřích, kdyby existoval.."Jde mi o to, že Ng píše, že hřích neexistuje. Já s tímto nesouhlasím. Mnoho lidí chápe hřích jako provinění se proti Bohu. Něco, co si vymyslela katolická církev, aby mohla ovládat věřící, kontrolovat jejich chování, strašit je zlým Bohem, který je potrestá, pokud se nebudou chovat jako poslušné ovce.

Hebrejské slovo pro "hřešit" je chata, řecké slovo pro výraz hřešit je "hamartia". Obojí znamenají v překaldu do češtiny "sejít cesty, minout se cíle".
Neznamená rozhněvat Boha, neznamená to, že se kvůli hříchu budete smažit v pekle.

Každý člověk hřeší a to tak, že ubližuje sám sobě. Hřešíme proti sobě, ničíme hříchem vlastní duši, ničíme vlastní cestu. V podstatě ubližujeme špatným chováním a hříchem sami sobě.

Každý bere to, že hříchy byly vytvořeny na ovládání. ale není to pravda. I Desatero, které bylo sepsáno a církev se jím řídí, má svůj význam. Pokud se na jednotlivé body podíváte, povězte mi, co je na tom špatně? Odmyslete si to, že to bylo vytvořeno pro skupinu lidížidovského vyznání, proto zde nebudu rozebírat body směrované přímo k Bohu. Chtěla bych ale ukázat, že i člověk, který není věřící, nehlásí se k žádné církvi, se z etických důvodů jistě k mnoha bodům Desatera hlásí a v podvědomí je uznává.

I když jsem říkala, že nebudu rozebírat do podrobna body Desatera o Bohu, chtěla bych vám ukázat, že i bod, který je o Bohu, je pro dobro lidí.

Nebudeš mít jiného Boha mimo mě.
Odmyslete si fanatické skupiny, které jsou odsuzovačné, praštěné a nechápou dostatečně tento bod Desatera. Pro věřící, kteří se Desaterem řídí má být tento bod signálem, že nemají podléhat závislostem. Nemají si vytvářet "boha" z alkoholu, z peněz, z materiálních věcí, z drog, z jídla. Vložím sem i velmi odvážné tvrzení, se kterým asi nebudete souhlasit, ale uvedu to v extrémní formě, která se ale může stát a já sama jsem se s ní potkala. Někteří rodiče nedají dopustit na své děti, dělají si z nich modlu. Odpustí jim drzost vůř´či jim samotným, vůči učitelům, dovolí jim špatné chování, protože to jsou jejich děti, jejich lásky. A jejich děti, i když mají vše, rodičů si stejně neváží, jsou rozmazlené. Rodiče nakonec v mnoha případech končí odkopnutí a pochopí až pozdě, že dítě zkazili a ne vychovali. Proto i pozor na zbožšťování si dětí a rodiny.

Cti otce svého i matku svou
Ani na tomto bodu nevidím a neshledávám nic špatného. Je to o vzájemném respektu rodičů a dětí. O pravidlech v rodině, o společném žití, které si navzájem lidé zpříjemňují. Rodiče nás vychovávají, snaží se nás vést životem, ukazují a učí nás, jak zdolávat různá úskalí, jak jít životem správně. Pokud upadneme a sejdeme z cesty, jsou to v mnoha případech rodiče, kdo vrátí své děti na správnou cestu. Proto věřím, že úctu k rodičům, ale vlastně úctu k rodině celé je potřeba připomínat.

Nezabiješ. Nesesmilníš.Nepokradeš. Nepromluvíš křivého svědectví.
Proti těmto bodům snad ani nejde nic namítat. Je přeci přirozené a pokud člvěk nepadne do spárů zlého, tak věřím, že je etické a naprosto přirozené nekrást, že člověk nemá v sobě touh zabíjet, že je jasné, že člověk nechce a ví, že nemá lhát.
Určitě v dnešní době je velmi propírané téma: nesesmilníš. Pokud pominete neustálé boje o (ne)užívání antikoncepce, podívejte se na to z pohledu dnešního věřícího.A nebo možná z mého pohledu ;) Sex je dnes věc, která je propagována bez zábran. Mluví se o něm, páry vykládají kde, s kým, v kolik, kolikrát. Bez zábran, bez studu. A třeba ani mně se tohle nelíbí. Neodsuzuji lidi, kteří jsou pár a spí spolu. Ovšem nepodporuji lidi, kteří mění partnera 2x do týdne, chlubí se tím. A není to z toho důvodu, že bych se nad tyto lidi nějak povyšovala. Já tyto lidi lituji. Protože oni hledají a nenacházejí a proto se to své hledání snaží ukojit ve věcech, které jim v konečném důsledku jen ubližují. Ničí jejich tělo, ničí jejich duši. Svádí je na špatnou cestu. Toť můj pohled. Ještě jednou, neodsuzuji, ale mrzí mě chování takových lidí, kteří hřeší sami proti sobě, proti svému tělu, proti své duši. Neodsuzuji ani lidi, kteří třeba před manželem/manželkou mají jiného sexuálního partnera. Jsme lidi a jsme zvědaví, takže je jisté, že po nějaké době většina lidí sex zkusí a samozřejmě, že se to lidem líbí :) Ale opravdu nepodporuji střídání partnerů jako na běžícím pásu a rozhlašování po všech čertech, co a kde se dělalo...
Do vztahu patří jisté tajemno, věci, které mezi sebou pár má a nemluví o nich. A je jedno jestli to jsou hezké věci nebo věci experimentální. Některé věci mají zůstat mezi 2 v ložnici ;)
Když si spolu 2 kamarádky sednou a poví si, jak a co, ještě to není nic hrozného, ale veřejné vypisování, popisování, to si myslím, že to není fajn...

Poslední 2 body -Nepožádáš manželky bližnho svého, aniž požádáš statku jeho - vlastně shrnují a znovu opakují základ - nepokradeš, nesesmilíš.

Není dobré říct nebo napsat, že hřích neexistuje. Nemusíte tomu říkat hřích, ale můžete tomu říkat "situace, kdy sejdeme z cesty". V článku o poslání http://ladynightshine.blogspot.cz/2013/02/poslani.html jsem psala o tom, že na tomto světě máme jistou cestu. A hřích znamená, že provedeme něco, co nás z té cesty svede. Protože pokud uděláme něco, čím ublížíme sobě, přestaneme se soustředit na svou cestu, na svůj cíl. Zapomínáme na něj, protože se trápíte tím hříchem, tím činem, kterým jste sešli z cesty.

Člověk by měl mít na paměti, že může být nějaká nástraha v životě, která nás může potopit, může nás i zničit. Neberte hříchy jako něco, co si někdo vymyslel, aby mohl kontrolovat a ovládat. Berte je jako situace a události, které děláme, do kterých se většinou vlastním počínáním dostáváne a ničíme tím sami sebe...

Každá mince má 2 strany a je dobré pohlížet na události a názory z obou pólů. Člověk má potom možnost přemýšlet o více názorech a třeba si tím zformovat názor nebo vytvořit názor nový a svůj :)

night.shine

P.S.:Omlouvám se za případné chyby, píši cestou do školy v autobuse, popadl mě záchvat psaní a muselo to ven :)

Poslání...

Každý člověk, každé zvíře, každá událost, která vás v životě potká, vás potkává a stává se vám
z přesně daného důvodu. Je to kvůli tomu, aby vás nějak formovala, aby vás vytvářela, aby vás posouvala na vaší cestě vpřed, aby vám ukázala nový směr. Nic se na tomto světě neděje pro nic za nic.

Mojí kamarádce, která vede domácí útulek na Slovensku OZ Riško, se nedávno stala příhoda, která mě donutila zamyslet se nad tímto světem a nad věcmi, které se nám všem dějí. Ariel má doma několik pejsků, které zachránila, některé doslova vyrvala smrti z ruk. Pečuje o ně jako o vlastní děti, pomoci zvířatům zasvětila svůj život. Vzdala se běžných věcí, aby mohla pomáhat a zachraňovat utrápené psí duše, ukazovat jim, že na světě nenní jen zlo, ale i dobro a láska.

K této pomoci ji přivedl pejsek Riško. Byl to malinký pejsek, kterého zachránila. Byl domlácený, utýraný, nešťastný a nemocný. Podlehl bolesti a nemoci. Ariel založila OZ Riško na jeho památku.
Na jednu stranu je to velmi smutná událost, kterou si člověk nikdy nepřeje zažít. Nikdo z nás si nepřeje vidět umírající malinké štěňátko, které trpí bolestmi, nikdo z nás si nepřeje zažít tu bezmoc, kterou tehdy Ariel musela několik nocí prožívat.

Pravdou ale je, že tohle bylo Riškovo poslání na této zemi. Přišel na zem, aby skrze svou oběť dal vzniknout útulku a sdružení, které bude zachraňovat pejsky s podobným osudem. Každá duše má na zemi svůj úkol, který musí splnit. Jelikož naše lidské duše jsou dnešním šíleným a neduchovním světem zahlceny nepodstatnými a pro rozkvět duše naprosto nepodstatnými věcmi, často se stává, že jsou lidé ztraceni. Riška tehdy mohl najít kdokoliv, mohl se dostat pod ruky jiné dobré duši, která by se snažila mu pomoct, ale on věděl, že se musí dostat do cesty Ariel, věděl, že jejím posláním na této zemi je pomáhat a musel jí k její cestě přivést. Musel ji přivést k cestě, která bude stát její pohodlí, bude ji omezovat v "normálních" věcech, ale za to ji přiblíží k jejímu smyslu života.

Riško a jeho príbeh

Díky založení OZ Riško bylo a je zachraňováno mnoho desítek pejsků, kteří nachází nové domovy.

Mezi zachráněnými pejsky byla i fenka Mimi, která celý život fungovala jako stroj na štěňátka v jedné odporné množírně. Ariel šla ještě s jednou paní vyzvednout nebohé pejsky, aby jim našla nové rodiny. Psala mi, že byla rozhodnutá, že vezme jorkšírku, protože ostatní pejsci byli plemene shitzu, které Ariel měla za arogantní, namyšlené psy, kteří častou koušou, a že by si takového psa nikdy do smečky v útulku nepustila, protože by tam přinesl jen chaos.
Osud ovšem chtěl, aby se Mimi k Ariel dostala. Když si klekla mezi ty ubohé a bojácné pejsky v množírně, byla to Mimi, kdo za ní přišel a oblízl jí ruku, byla to Mimi, která se k ní vracela a nakonec s ní jela domů. A byla to Mimi, kdo obohatil její život, dal jí lekci a vnesl nový pohled na část života.

Zemřela náhle těsně po kastraci, týden a půl po tom, co si ji Ariel k sobě přivezla. Uvolnila se jí sraženina, kterou podle veterináře měla v těle již delší dobu. Mimi vykonala své poslání a mohla spokojeně odejít. Svou smrtí, kterou Ariel velmi těžce nesla ukázala, že i bytost, o které jsme měli na počátku absolutně jiné představy, nám může k srdci přirůst mnohem víc, než bychom si kdy mysleli.

"Nikdy som lepsieho psika nemala, bola uplne dokonala a velmi mi kvoli tomu prirastla k srdcu.no a ked som si uvedomila ze som na zaciatku hovorila hluposti a ze by som si ju chcela nechat tak uz isla akurat na druhy den na sterilizaciu. cize ma mala naucit to ze nie je vzdy vsetko tak ako si myslim a aj ked som mala zlu skusenost uz s takymi psikmi ako bola aj ona, druhu sancu si zasluzi kazdy a teraz uz viem ze nabuduce uz nebudem odsudzovat ziadneho psika."

Za dúhovým mostom - Mimi

Určitě znáte ten pocit, kdy stojíte na místě a přepadne vás šílený pocit a úzkost a v hlavě vám opakuje jakýsi hlásek větu: Kdo jsem, co dělám, kam jdu, co se mnou bude?! To je přesně ta otupělost nepodstatnými věcmi. Nevíme, co se sebou, protože jsme se naučili poslouchat pouze své ego a zapomněli jsme na svou duši, na své pravé Já, které ví, kam máme jít... A proto k nám jsou často sesláni lidé, zvířata a příhody, abychom se vrátili na správnou cestu, abychom naplnili náš úkol, naši podstatu bytí na této zemi. Je to přesně ta chvíle, kdy jste v určité životní situaci a během mrknutí oka stojíte na naprosto opačném pólu a děláte věci, o terých byste nikdy neřekli, že byste je mohli dělat.
A nebo právě naopak, děláte věci, po kterých jste vždy toužili, ale nikdy jste nesebrali odvahu, abyste je opravdu dělali.

Já jsem třeba studovala češtinu, na které jsem byla už od 2. semestru nešťastná, nebavilo mě to a byla jsem tam jen proto, že mi rodina říkala: "Když už jsi to začala, tak to aspoň kvůli tomu diplomu dodělej." A jak to dopadlo? Vyletěla jsem chvíli před ukončením studia a šla jsem studovat kynologii do Prahy. Proč to tak asi je? Možná proto, že mě to od malička táhlo ke zvířatům, ke kterým jsem měla vždy mnohem lepší vztah než k lidem. Sešla jsem z cesty a byla jsem na ni tak trošku násilně dotažena zpět. Má to tak být, tak to tak taky bude.

Naše cesta, ať je jak moc chce trnitá a bolestná, má své opodstatnění.

Možná existuje zároveň i nebe a existuje také i reinkarnace. A dokud se v životě nevydáme tou cestou, kterou se máme vydat, nebudeme do nebe vpuštěni. Ať se to komu líbí nebo ne, já si myslím, že směřujeme všichni k jednomu a nazývejte si to Osudem, Vesmírem, Láskou, Bohem. Věřím, že když naplníme svůj osud, když dojdeme na konec té správné cesty, čeká nás všechny nebe.

night.shine

Věnováno na památku Riškovi a Mimi...

Peníze...

Nedávno jsme měly s kamarádkou debatu o tom, jestli peníze jsou nebo nejsou dobré. Ona zastává názor, že jsou dobré v rukách dobrých lidí. Já zastávám názor, že peníze nejsou dobré v ničem a v rukách nikoho. Peníze nás zotročily, podupaly naše cíle, ničí naší osobnost, dělají z nás stroje, dělají z nás otroky těch, co peníze mají. Dělají nás chodící monstra, která věčně nařkají, že peníze nemají...

Mě neskutečně ničí to, že se bez peněz v dnešním světě neobejdu. Že je potřebuji, jinak bych nemohla v současnosti ani studovat.

Peníze nejsou dobré, ani v rukou dobrých lidí. Protože i když je ti dobří lidé použijí pro pomoc druhým, nikdy penězi nevyléčíte duši člověka. Možná si koupíte zdraví tím, že si zaplatíte i nemožné operace, ale penězi neobejmete, penězi nezahřejete na srdci. Úsměv, pohlazení, trpělivost, láska. To je něco, co už dnes neletí. Dnes si všichni myslí, že i to nahradí peníze. Protože přeci penězi vykouzlíte úsměv na rtech, ne?

Peníze rozdělují i členy rodiny, vznikají kvůli nim spory, které ničí dlouholetá přátelství. Stačí i malá půjčka, která byla myšlena dobře a můe být zle. Ani dobrý skutek, ani když to myslíte dobře, neznamená, že jste penězi udělali dobře.

Každý se jak na spasení těší na výplaty. Pro co? Abychom je okamžitě na různých poplatcích, na předraženém jídle mohli opět vrátit těm nahoře.

Je to jedna část mě a je velmi smutná z toho, v jakém světě musím žít. Jak se musím nechat otročit, protože jsem se rozhodla být součástí této společnosti.  Společnosti, pro kterou jsou peníze všechno. I za pomoc lidem nebo zvířatům si žádáme peníze. Protože jsme do toho investovali svůj čas, který si musíme nechat zaplatit. Já nevím, to opravdu je náš čas, který nám během pomoci druhému, splatitelný papírkem s číslem?

Možná jsem až příliš kritická, možná na toto mám zvláštní pohled. Ale musím se z toho všeho vypsat, protože je mi smutno.

Nečekám, že mi někdo kývne hlavou, že to má stejně. Čekám, že spíše víc lidí řekne, že je to už extrémní názor. Nevadí, je to můj názor a jen se z něj vypisuji, protože jej nedokáži už více držet v sobě a potřebuji o něm mluvit. Je to blog, deník, který si tady píši. A píši do něj o věcech, které mě vnitřně trápí, nadchnou, baví, sužují. Zajímá mě, jestli na tom jsou lidé podobně nebo se na věci dívají úplně jinak, než já... Je to dobře, číst a rozebírat názory druhých.

night.shine

MILAN LASICA: Realita súčasnosti

Ryba, jedlo žobrákov, ako sa niekedy na bratislavskom trhovisku hovorilo, sa stala luxusnou lahôdkou. Kuracie zadky, ktoré sme hádzali psom sa začali predávať s kúskom chrbta v honosnom balení s hrabákmi a krkmi ako delikatesa.

Kvalitnú vodu z vodovodu, sme vymenili za sladké presýtené žbrndy. Rohlíky sa scvrkli o polovicu, kyslé mlieko sa nedá doma vyrobiť, pretože vznikne jedna smradľavá odporne zapáchajúca tekutina, ktorú udržíte v ústach len dovtedy, kým ju rýchlo nevypľujete, a to kamkoľvek! Všetko, čo bolo kedysi naozaj dobré, čo malo svoju hodnotu-tradíciu, sme vlastne vymenili za drahé šmejdy v načačkanom obale. Sú tu aj dobré veci. Lenže, čím ďalej tým je ich menej a treba ich poriadne dlho hľadať. Hľadať, premýšať, čítať nečitateľné návody a obsahy, ktoré nemáme šancu vidieť, ak sme si nepribalili lupu. Ulice sa nám zaplnili Bratislavčanmi z Číny, Thajwanu či Vietnamu. Cez reklamy si nevidíme špičku nosa. Chodníky a prechody sú plné stojacich áut. Exekútor dopisuje adresu a správca domu hádže do schránky vyúčtovanie s tučným nedoplatkom.
 
Žijeme v pomyselnom blahobyte. Máme dva aj tri telefóny, internet, televíziu, domáce kino, DVD, PC a stále nám niečo chýba. Zákazy, príkazy, nariadenia, poučenia, ktorým už človek prestáva rozumieť a vyznať sa v nich, je priam nemožné. Kamery nás sledujú na každom kroku. Kdekoľvek sa pohneme, sme pod kontrolou. Všetko je evidované, zaznamenané, a to všetko pre našu bezpečnosť.
Každá správa, každá pošta, každý telefonát, každá platba, každý mail, každý, niekedy veľmi súkromný pohyb, je pod organizovaným dohľadom. Kedykoľvek sa dá vybrať z archívu ako zbraň, ktorá je pripravená na okamžité použitie proti nám. Zaujímavé je, že aj pri takomto špicľovaní dochádza k trestným činom o akých som nemal v minulosti ani potuchy. Drogy, prepady, násilie, výpalníctvo, vraždy, sa stali bežným sprievodným javom tejto "slobodnej" doby. Zbavujeme sa vlastnej identity, pretože súhlasíme so všetkým, čo po nás rôzne inštitúcie, ako banky, mobilní operátori a pod., požadujú. Môžeme vidieť oči bezdomovca, ktorý sa určite na ulici nenarodil.

Môžeme vidieť žobrákov, ako im trčia nohy z kontajnera, aby sa natiahli za prázdnou fľašou, či noblesné hotely pre psov aj s vlastnou webovou stránkou. Ak sa však ocitne na ulici človek, nezakopne oňho ani pes. Stávame sa číslom daňového úradu či sociálnej poisťovne. Kde sa podeli hodnoty, kde je vlastná podstata človečenstva? Kde je niečo viac, ako len strohé konštatovanie? Hrôza, čo sa tu udialo za tých dvadsať rokov. Vytratila sa láska, porozumenie, ľudskosť, tolerancia, teplo rúk, sklon pred šedinami. Nepoznáme suseda, nevieme aký plat má vlastná žena či muž. Nesmieme dať po zadku vlastnému dieťaťu, ak nechceme mať problémy s úradmi. Sledujeme stupídne, nehodnotné až deštruktívne pôsobiace televízne stanice, kde seriály bez konca nahradzujú kultúrne vyžitie určitej skupine nevedomých a možno aj nevidomých ľudí. Ale čo tá druhá polovica? Nemá šancu fungovať dôstojne, bez toho, aby jej boli podsúvané podobné stupídnosti? Ak je toho málo, môžeme si pozrieť Superstar a tam nás pošlú verejne do riti aj s posmešným komentárom. Nádhera a vďaka za ten kultúrny a hodnotný zážitok, ktorý nám za lacný peniaz podsúvajú ako duševným mrzákom niektoré televízie.

Nehovoriac, aké celebrity tam má možnosť človek vidieť . Kde že by mali na nich takí umelci, ako p. Króner, Dibarbora, Huba. atď., čo sa celý život usilovali, aby predviedli ten najlepší herecký-umelecký výkon, aby zanechali v divákovi ozajstný zážitok. Rozdiel je len v tom, že títo herci s umením žili celý svoj život. Žili pre umenie a srdcom umenie tvorili. Kupujeme cigarety, ktoré nám zakázali fajčiť tam, kde sa fajčiť vždy mohli. Okrádajú nás ako malé deti na piesočku a z každej predanej krabičky nám jednu-dve vytiahnu už ešte pred predajom. K lekárke chodíme s platobnou kartou, alebo s peňaženkou v ruke. Bavíme sa ako roboti, keď jeden rozpráva o živote a druhý hľadí do počítača. Formulky, nacvičené frázy, ktoré nemajú s našim ozajstným ľudským vnútrom a presvedčením nič spoločného. Letákmi, ktorými sú upchané vchody bytoviek, nás lákajú do obchodov. Dobre nás neprosia, aby sme nakúpili len u nich. Keď sme však zaplatili "u nich", nestačíme sa diviť, ako musíme kmitať a hádzať svoj nákup do tašky. Hneď je jasné, kto je tu pánom a kde ich zdvorilosť skončila.

Môžeme povedať svoj názor. Slobodne, demokraticky sa aj vyjadriť. No, k čomu to je, keď to nie je nič platné! Žijeme v neustálom strese a napätí. Nikto z nás si nie je istý zajtrajškom. Je len pár jedincov, ktorým je to jedno, a tí žijú aj tak mimo nás a v anonymite. Nie som sám, komu to všetko už začalo vadiť. Niekde sa stala chyba-veľká chyba, ktorej náprava bude trvať veľmi dlho. Svet ochorel a my v snahe uplatniť sa, sme ochoreli s ním! Socializmus nebol dobrý, ale takáto demokracia nie je o nič
lepšia. Možno až nástup duševných chorôb, depresií, samovrážd, naštartuje proces triedenia, ktorý nás položí na kolená, keď to už prestaneme zvládať. A čo ďalej?

Mám dosť slobody tohto typu, slobody, ktorá so slobodou nemá nič spoločného. Slobody, ktorú si nedokážeme užívať, pretože je viac proti nám ako pre nás. Je tak oklieštená zákonmi a právami tých druhých, že je v podstate otvorom neprávosti, zločinu, podvodom, že jej existencia mi pripadá ako aura. Kdesi je, ale nevidím ju. Je mimo mňa. Želám si stretnúť človeka - priateľa. Chcem sa ráno prebudiť a celým srdcom sa tešiť novému dňu. Chcem mať okolo seba úprimných ľudí, ako tomu bolo voľakedy. Chcem stretnúť kamaráta, ktorého prvá otázka nebude smerovať k materiálnym veciam, ale opýta sa ma : "Ako sa máš? Ako žiješ? Zájdeme si spolu niekam sadnúť?" Kamaráta, ktorého v polovici debaty nevyruší zvonenie mobilu a nebude musieť odísť. "Vieš, tento telefonát bol tak dôležitý, že ak by som to nezobral, mohlo by ma to stáť prácu." Ovládol nás strach a v tom strachu žijeme svoje každodenné životy. To je fakt a skutočná realita tohto novodobého, demokraticky pokazeného sveta. Ďalšieho pokusu, ktorý príde , keď sa to už celé nebude dač udržať, sa chvála Bohu nedožijem. Hoci rád by som sa toho dožil - možno.

Milan Lasica