Nadpis napovídá, že článek bude po dlouhé době věnován Tobimu. Kdo nechcete, nečtěte...
Docela dlouho jsem nenapsala na blog nic o tom, jak se nám daří výchova a výcvik. Tak to napravím v tomto článku :)
Nedávno jsem psala na blog, že jsme se přestěhovali. Venkov, to je úplně jiný svět. Úplně jiné možnosti, než uprostřed města, kde pro nás byla jediná možnost chodit na vodítku s košem na tlamě. Musím se přiznat, že stačilo 5 let a dost, nikdy bych zpátky do města (přesněji do centra) nechtěla. Kdybych měla jít zpět, tak jedině někde na okraj Brna, kde je zeleno... Neberte to nijak zle, mám ráda Brno, miluju parky kolem Špilberku, mám hezké vzpomínky na Lužánky, ale když 5 let denně střídáte pouze 2 parky a kombinujete to s chůzí po betonu a asfaltu, tak vám to vleze na palici. A o to víc to leze na palici vašemu psovi...
Minulý rok jsem, na doporučení kamarádky
Venduly, oslovila výcvikářku
Soňu Šabackou. Situace s Tobim byla už totiž natolik špatná, že kolem sebe už nesnesl ani feny, útočil dokonce i na sousedčinu fenku, a to jen proto, že prostě šla kolem... Jelikož chceme druhého psa, už jsem se opravdu nesmířila jen s radami typu "on je prostě takový, je to nerudný samotář", "musíte ho povalit na záda a ukázat mu, kdo je pán", "dejte mu elektriku", apod.
Je pravda, že Soňa nás zachránila - a to neberte nijak nadneseně, to berte jak čirý fakt. Přišla jsem na cvičák, kde mě uvítala usměvavá paní, která si mě s Tobim vzala na louku, kde si se mnou sedla a mezi řečí pozorovala Tobiho (jak se chová, když je sám, jak na mě reaguje, jak mě vnímá, i když mu dávám volnost). Usoudila, že je na mě hezky vázaný, takže trénink a řešení problému nebude tak obtížné. Já se přiznám, že jsem byla hodně skeptická a slovo "jednoduché" ve spojení se jménem mého psa, to mi přišlo jak oxymorón... Čekala jsem, co mi doporučí (po všech těch radách jsem čekala opravdu už všechno). Jaké bylo moje překvapení, když přišla s pozitivní motivací. Seděla jsem jak puk a nedokázala jsem si to vůbec představit. Hlava mi hučela a byla jsem opravdu mimo. Protože to, co mi Soňa popisovala, to bylo něco tak jednoduchého a přitom se to zdálo tak nemožné!
Nácvik přišel hned u brány cvičáku, kde jsme se střetli se 2 psy. Soňa poprosila majitele, aby ustoupili a mně řekla, ať si to vyzkouším. Znáte ten pocit, když stojíte, někdo vám řekne, udělej "vpravo v bok" a vy se nejprve ototčíte nejprve vlevo, potom se točíte jak puk kolem vlastní osy a nevíte, co se sebou? Tak si k tomu zmatku ještě přimyslete to, že musíte v jedné ruce držet vodítko se psem, který vám startuje po jiných psech a ve druhé ruce žmouláte odměny, které vám padají všude jen ne do psovy mordy. Kolotoč jak sviňka, zmatek a já v depresích :-D Tak dopadlo můj první nácvik převýchovy Tobiška. Soňa mě i přesto chválila, já nechápala za co :-D
Na doporučení Soni jsem koupila klikr a halti ohlávku. Naučila jsem se naklikat Tobiho, doma jsme trénovali chůzi na haltině a oční kontakt. A vyrazili do ulic. Nebudu si hrát na machra, začátky byly krušné, hrozné, příšerné! Nevěděla jsem, kam dřív sáhnout, Tobi se mi kolikrát motal pod nohama, byla jsem mimo. Psi kolem nás poletovali, Tobi zuřil, já jsem byla v koncích. Tu metodu se mi dařilo provádět tak ve 3 případů z 10...
Zlom nastal při jedné návštěvě na Slovensku. Manželovi rodiče mají psa (nekastrovaného samce), se kterým byl Tobi od dospělosti na štíru. Já jsem se snažila ho cvičit, ale šlo to jen tehdy, když byl Benny v kotci. Jak byl na volno, šlo cvičení do paďous. Byla jsem už tak rozčílená, že jsem vzala vodítko se 2 karabinami, jedno připnula na Tobiho druhé na Bennyho a se slovy "Tobi, už fakt jdi do háje", jsem je nechala vlastnímu osudu. Víte, jsou v životě chvíle, kdy máte naprosto zatměno před očima a neuvědomíte si velmi jednoduchou věc. Souvislosti se vám vynoří až postupně. A jsou chvíle, kdy stojíte omámeni s držkou otevřenou tak moc, že byste si do ní narvali meloun i s pomerančem naráz. Tobi prostě šel. Kam šel Benny, tam za ním cupkal Tobi. Byl tak překvapený, co se to děje, že ho ovládá ten druhý pes, že zapomněl vrčet, útočit a jen nevěříně civěl na mě a já nevěřícně civěla na něj. A bylo to...
Tehdy mi došlo, proč se mě Soňa ptala na mé reakce při střetu s jinými psy, proč mi tolik kladla na srdce, abych hlasově nezasahovala, proč si mám radši pořídit klikr, proč to a tamto.
Když chcete pomoct psovi s jeho psychickým problémem, musíte nejprve pomoct sami sobě. Představte si, že chcete něco dělat, ale ať se snažíte jak chcete, nedaří se to. Vy jste frustrovaní, nešťastní, přijdete si marní. No, a v té chvíli vaši slabost pes vycítí, a když nejednáte vy, bude jednat on - a po svém. Nebyla jsem typ paničky, která by se bála jiných psů, byla jsem zmatkář, byla jsem afektovaná a nerozhodná - to byly moje problémy, kterými jsem vše kazila.
Po příjezdu ze Slovenska se vše změnilo. Plánovala jsem si každou trasu, začala jsem hodně číst o etologii psů, načetla si asi milion článků o konejšivých signálech, o tom, jak mezi sebou kmunikují psi, jak se v přírodě potkávají smečky vlků a dívala se na videa pasteveckých psů. Začala jsem zkoumat typy učení od klasického po kontrapodmiňování. Nejhlavnější bylo, že jsem se před každou procházkou nadechla, vydechla a připoměla si ten vítězoslavný pocit ze zahrady na Slovensku. A vše jsem začala zúročovat venku mezi psy. Lidé se na mě kolikrát dívali jak na tupce, když jsme s Tobim přecházeli na druhou stranu silnice, protože jsme se chtěli vyhnout jorkšírovi. Ještě divněji na nás čuměli a slyšela jsem i pár trapných poznámek, když jsem se radovala a s Tobim jsme oslavovali klidný přechod kolem psa. Přestala jsem si všímat lidí kolem sebe, přestalo mi záležet na tom, co si o mě říkají, že se nám smějí. Přestala jsem mít potřebu vysvětlovat a obhajovat. Vše, co jsme začali dělat se nám krásně vyplatilo a po 2 měsících jsme s Tobim udělali obrovský pokrok.
Další hodinu u Soni jsme strávily povídáním více méně o mně... Užto nebyly z mé strany věty "..když on Tobi, on je takový a makový", už jsem se ptala, co já mám dělat, jak mám řešit takovou situaci a jak mám řešit jinou situaci. Nadávala jsem si v duchu, protože jsem si otázky, které jsem měla připravené, nechala na doma (klasika)... :-D Jestli jsem to ještě nenapsala, tak Soňa je ta nejlepší výcvikářka, se kterou jsem se kdy potkala. Když jsem psala, že mě už i při první zkoušce nácviku chválila, i když jsem se celá zamotaná od vodítka málem sklátila k zemi,ona moc dobře věděla a ví, proč to dělá. O tom to je, jásat nad úspěchy, byť trvají vteřinu. Ne jen kvůli psovi, ale hlavně pro posílení vašeho sebevědomí. Výcvikář, který vás nikdy nepochválí a jen vás bude peskovat za chyby, je na nic výcvikář! Je potřeba chválit a dodávat sebevědomí nejen hafanům, ale hlavně psovodům, na kterých závisí práce v týmu pes - pán :) Takže pro brněnské - pokud budete někdy přemýšlet o cvičáku -
jinde, než u Soni nehledejte! :)
Po další hodině jsem letěla domů a hledala na internetu něco, čím mě Soňa zaujala. Když jsme totiž seděly a povídaly si, Tobi zjistil, že má pamlsky. Já jsem si toho moc nevšímala, ale Soňa se na Tobiho podívala a řekla mu: "No, hezky nabízíš," a odměnila ho. Prosím pěkně, tak jsme se s Tobim dostali k nácviku dog dancing prvků a rozvinutí práce s klikrem :-D Dnes umí Tobi přes 20 triků naučených díky klikání a to včetně sundávání ponožek a podávání věcí (i těch z nepříjemného materiálu jako je např. ovladač).
Možná si říkáte, co má převýchova bázlivého psa co dělat s učením sundávání ponožek. Je to velmi snadné, čím víc je pes naplněn po fyzické a psychické stránce, tím je spokojenější, vyrovnanější a klidnější. Lépe se potom soustředí venku a nemá potřebu vymýšlet hlouposti. A to mi věřte, že naplnit tyto potřeby u křížence teriéra, to zabere pekelně dost času :-D Věc druhá je ta, že to zlepší vaše schopnosti psovoda. Pracujete se psem, po kterém chcete nějaký prvek, který mu ale nemůžete slovně vysvětlit, takže si musíte vypracovat plán, ve kterém propraujete každý krok cviku, který chcete psa naučit. Práce s klikrem vyžaduje klid a neustálé chválení psa, dodávání mu sebevědomí. A nakonci, když váš pes ten povel zvládne, je to nekutečně dokonalá motivace a odměna pro vás oba :)
Další hodiny se Soňou probíhaly už přímo skrze socializaci. Chodili jsme na její hodiny, kde cvičili jiní psi a procvičovali jsme metodu, kterou nás naučila s tím, že jsme se občas zapojili i do výcviku (např. při dlouhodobém odložení jiných psů jsme s Tobiškem chodili mezi nimi, apod.). Měla jsem totiž docela problémy ve městě najít místo, kde bych mohla s Tobim cvičit a neotravovali by nás neustále dotěrní psi a jejich stupidní majitelé. Divili byste se, ale tam, kde má být pes na vodítku, pobíhá nejvíc psů bez vodítka. A věta: "Mohl(a) byste si odvolat svého psa, aby nám nekazil výcvik, prosím?" působí na některé jako bodnutí do vosího hnízda. Kromě nadávek musíte snášet výsměch a věty typu: "Tak když má problémy, nemáte sem chodit", "však ho pusťte, oni si to spolu vyříkají", "nebojte, ten můj je hodný", "však je to pes, tak se nepo*erte", "kdyby ten váš vyjel, tak si toho svého ubráním, s tím počítejte". Jak reaguji v takových situacích? Seberu se a odejdu.
Stejně reaguji na to, když na nás doráží pes, jehož majitel není k vidění nebo je k vidění (i slyšení), ale pes evidentně neposlouchá. Už jsem dostala i vynadáno, že když vidím, že ten pes jde za námi, tak mám počkat. Ne, já nemusím nic a už vůbec ne, když vidím, že ve chvíli, když se zastvím, tak se mi ten cizí pes pustí do toho mojeho. To si pamatujte i vy. To, že má někdo nevychovaného čokla, který vás bude pronásledovat až na kraj světa a nebude reagovat na povely jeho pána, to není váš problém. Vy jděte kam potřebujete, jestli ho potom bude lovit mezi auty nebo uprostřed města, to není vaše starost. Možná vám to zní tvrdě, ale věřte, že když jde o to, jestli bude nebo nebude pokousaný váš vlastí pes psem mnohonásobně velkým, priority přehodnotíte velmi rychle. V převýchově psa platí jedno pravidlo - dopředu to jde pomalu, dozadu se vrátíte jedinou špatnou zkušeností. Mluvím z vlastní zkušenosti, z vlastních poznatků, kdy nás pronásledoval nějaký parson russell a celou dobu tak dorážel na Tobiho, že kdybych zastavila, tak se do něj zahryzne. Majitelka na mě řvala, že mám zastavit, tak jsem jen houkla, že nezastavím, že má mít psa na vodítku, tak ať je zticha. Co čert nechtěl, museli jsme zastavit, protože jsme došli k cestě, kde zrovna jela šalina, která chodcům nezastaví. Skončilo to tak, že pes se mi samozřejmě pustil do Tobiho, který měl navíc koš, takže se nemohl bránit. V tu chvíli do mě vjela zlost a psa jsem nabrala na nohu a odhodila ho a majitelce vynadala. Ta mi vyhrožovala policií, no když máte svědky a a znáte vyhlášky, o kterých ostatní nemají ani tucha, druhé straně zbyde jen huba plná nadávek a rychle odkráčí pryč...
Tobi ten den napadl venku malou čivavu, se kterou si den před tím hrál naprosto v pohodě. Trvalo pár dní, než se zase uklidnil a vrátil se na klidný režim. Výcvik pokažený během 10 vteřin vám nikdo neproplatí. protože 3/4 českých pejskařů ničemu z kynologie nerozumí. Oni prostě mají psa a tím to končí.
Převýchova bázlivého psa je běh na dlouhou trať, která začíná tím, že si muste ujasnit priority a udělat pořádek ve vlastní hlavince. Najít vyrovnanost, odhodit obavy a zakaždé situace být asertivní tak, aby měl pes ve vás zastání a spoléhal se na vás.
To, že se nám občas něco nedaří, že se stane, že potkáme nějakého
debila, který nás posune ve výcviku zpátky, o tom je život. Jsou to
překážky, které nás testují. Zatím je překonáváme a posouváme se dál.
Cesta je cíl ;) a my po ní kráčíme a přijímáme vše pozitivní i negativní. Z pozitivního jásáme a z negativního se poučujeme!
A jak se to vyvíjí dál? Co s Tobiškem podnikáme, co jsme zažili a na co se chystáme? O tom bude příští článek ;)
night.shine
Zdravím vás!
