Don't let small minds convice you that your dreams are too big...

Představte si sebe, jak dosáhnete v život nějakého vysněného cíle - dostanete se na vytoužený obor na škole, začnete dělat oblíbenou činnost, dostanete skvělou práci...

Jestli se vám někdy něco takového splnilo a podařilo, tak vám gratuluji. A teď se zamyslete. Byl v tu chvíli někdo, kdo vám tu chvíli totálně kazil? Jestli ne, tak to vám závidím.

Pravda je, že já o takové škůdce zakopávám na každém rohu.

Když jsem se dostala na kynologii do Prahy, tak jsem se dozvěděla, že jsem pomlouvána, že jdu na šupácký obor, který nemá absolutně žádnou perspektivu. Během studia, když jsem získávala znalosti a zkušenosti, byly (a někdy stále jsou) mi tyto poznatky k ničemu, protože mi lidi předhazují, že se povyšuju, že mám vysokou nebo že to jsou bláboly které si lidi vymýšlejí a studenti jim slepě věří. Množitelé vás budou "zkoušet" umlátit dotazy, kde končí psi z PP chovek, jak si můžou být lidé tak jistí, že se všechna štěňata dostanou do dobrých rukou (nedostanou - dokud existují množitelští šmejdi, nebudou zvířata nikdy v bezpečí).

Po úspěšném dostudování jsem se přihlásila na výběrové řízení a dostala jsem místo ošetřovatelky v útulku. Víte, co se děje? Lidi se mě nejvíc ptají, jak je ta práce ohodnocená a už několikrát jsem dostala otázku, proč dělám práci, co je pod moji úroveň. A taky už padlo několik poznámek typu: však si najdeš něco jiného. Doma už jsem zažila i politování, když jsem popisovala, jaké nadělení mě po ránu čekalo v jednom kotci.

Otázku, jestli mě ta práce baví, jsem slyšela snad jen dvakrát.

Téměř nikoho nezajímá, že jsem si tou prací splnila sen. Že pracuji v útulku, že je to práce, po které jsem toužila od doby co mám Tobiho. Po dvou směnách, kdy jsem měla mít 2 dny volna, jsem si posteskla, že ta psiska 2 dny neuvidím. A hlavou mi probleskla myšlenka, že doufám, že ta slečna, co tam bude po mně, bude ty hafany mazlit během přestávky stejně, jako já...

Jestli se dostanete někdy do stejné situace, kdy se vás někdo bude vyptávat, proč děláte práci za celkem malé peníze, a vy přitom budete dělat něco, co vás naplňuje, obohacuje a plníte si tak sen, zeptejte se těch chytráků, jak se jim vstává a jak se ten den těší do práce. Já vám garantuji, že 3/4 těch lidí vám řeknou, že svouji práci nesnáší, ale dělají ji jen proto, že za to mají slušné peníze. Vstanou, oddřou si své, absolutně bez nadšení a bez zájmu, jdou domů a pořád tak dokolečka celý život.

Lidé dnes už nežijí, jen přežívají. Dělají to, co si myslí, že musí dělat.

Já už mám plné zuby toho, že se musím pořád omlouvat, že si plním sny, a že nežiji tak, jak si všichni myslí, že by se žít mělo. Když nevadí moje práce mně, proč by měla vadit někomu, kdo tam se mnou nedělá? protože není společensky přijatelné brodit se v psích výkalech?

Netvrdím, že z té práce nejsem unavená, přece jen dělat dvanáctky, to není žádná sranda. Ale zároveň chodím z práce pozitivně naladěná a umazlená od zvířat. Kdo by nechtěl o přestávce na oběd sedět v kotci a nechat se olizovat od malých, velkých, starých, mladých psů a ve vedlejším paviloně po sobě nechat šplhat miciny?

Mám tedy vzkaz pro všechny nešťastníky, kteří dělají práci, která je nebaví a ničí je, nemají odvahu se sebrat a jít dělat něco, co je bude naplňovat a přesto remcají do života těm, kteří do práce chodí s úsměvem. Nikdy není pozdě něco změnit, musíte jen chtít. A tím, že budete rýt do těch, kteří svoji práci/školu/koníčky milují, tím ubližujete opět zase jen a jen sobě...

night.shine

I am the one I' ve been waiting for...

Dnes ráno na procházce se mi honilo hlavou asi milion myšlenek. Poslední dobou přemýšlím o všem a píši o ničem. Většina myšlenek posledních dní, se však motá kolem našich zvířecích členů rodiny.

Mimi občas kýchne, vypadá v pořádku, ale ta rýma mě rozčiluje. Nechci s ní hned letět na veterinu, aby mi ji nadopovali ATB, ale asi nakonec nebude zbytí, jestli moje bylinková léčba nezabere.
Tobiho zase trápí průjmy. Minulý týden mi v noci připomněl, jak lehké spaní mám, když vím, že ho něco trápí. Stačí, že se zvedl z pelíšku a já jsem měla oči na stopkách. Naštěstí zabrala Smecta, ale po jejím vysazení má zase řídkou stolici. Naposledy se u něj prokázaly kokcidie a léčba byla úspěšná, i tak mě nebaví ho co půl roku ládovat nějakými léky.
A aby toho nebylo málo, tak Tobi chytil od mamčiného kocoura blechy. Na ty mrchy nezabírá vůbec nic, nepomáhá 2x denně vysávat, vystříkávat biokillem koberce a prát pravidelně pelechy. Pipety jsou absolutně k ničemu, koupel zabere asi tak na 5 vteřin. Už vážně přemýšlím o tabletách proti blechám, ale zase si říkám, co to asi udělá s jejich zdravím, když to zabije ty blechy na kožichu, jaku paseku to asi udělá tomu psovi a kocourovi v těle.

Největší novinkou, ze které jsem velmi nadšená, je to, že jsem se přihlásila na Efektivní trénink ke Katce Lerlové, ze kterého jsem nadšená. Nemám teď peníze na to, abych chodila s Tobim na cvičák a přiznám se otevřeně, že jsem člověk, který potřebuje vedení a potřebuji dostávat domácí úkoly a nápady, které by mě motivovaly. Vymýšlíme s Tobim doma různé blbůstky a hry a mám vždy ohromnou radost, když se mi povede naučit ho nový trik, zbavit ho nějakého strachu, potlačit reakci na podnět, ale často se mi stane, že něco začnu a nedokončím to. Třeba to vzdám, protože to "nefunguje" a já ztratím motivaci nebo se zaseknu v daném bodě a nevím, jak z toho ven a tak pořád dělám cvik/trik na jedné úrovni a nevím, jak zvednou kritéria, abych se posunula výš.

Proto když jsem narazila na možnost zapsat se do ET, byla jsem nadšená a  přiznám se, že svým způsobem i vyděšená. Proč vyděšená? Protože úkoly jsou o tom, že se sepisují cíle, vyplňují se tabulky, promýšlí se postupy a hlavně, posílají se tréninkové lekce nebo nahrávky s kompletním cvikem. Možná si řeknete, že na tom není nic těžkého. Pro mě to byla hrůza, když jsem měla natočit vstupní přihlašovací video. Vybrala jsem si něco, o čem jsem si říkala, že to bude v pohodě a během nahrávání jsem byla tak nervózní, že se mi málem rozskočilo srdce :-D Další stres jsem zažila, když jsem byla do skupiny ET přijata a viděla jsem ty sálodlouhé diskuze, ve kterých lidé probírají metodiky, postupy, řeší problémy, radí při  výcviku. Při prvním přihlášení jsem seděla asi 3 hodiny u PC a říkala si: "Co já tady budu dělat? Vždyť nedokážu okomentovat ani jedno video, přispět ani do jedné diskuze?!" Vážně jsem si říkala, že po prvním měsíci dostanu vyhazov a půjdu se klouzat...

První měsíc, který jsem v ET byla bylo za úkol přivolání psa. Moje první natáčení Tobiho přivolání, to byla katastrofa, fučelo, vybrala jsem si novou trasu, na které s Tobim obvykle nechodíme. Nevěděla jsem, kde mám ruce, kde nohy, v jedné ruce klikr ve druhé mobil, sahala jsem moc brzo do pamlskovníku, byla to vážně tragédie. Takové jsem měla myšlenky, když jsem přišla domů.
Ale vážně to byla takové hrůza? Právě že nebyla. Na té procházce se totiž stalo to, že Tobi hrabal u myší díry a naháněl myšku a já jsem zapískala a on přiběhl. Jediné, co mě tedy zpětně mrzí je to, že jsem ho v tu chvíli víc nepochválila, protože jsem myslela na to, jak asi bude vypadat to video a že nemám vůbec zajímavé přivolání a já nevím, co všechno mi lítalo v hlavě za bludy. Když jsem nad tím přemýšlela a přemýšlím zpětně, byl to neuvěřitelný úspěch a v tu chvíli jsem pochopila, proč to vlastně dělám.
Celý život se hrozně podceňuji. Ona kritika vlastní osoby není na škodu, ale je na škodu tehdy, když se kritizuji za něco, co není vůbec podstatné. K čemu mi bylo to, že jsem se stresovala nad tím, že fouká vítr a to video nebude parádní? K ničemu, zmeškala jsem akorát příležitost, pořádně oslavit fakt, že mi Tobi přiběhl na 1. zavolání od velké rušivky.
Od té chvíle jsem si uvědomila, že to dělám pro sebe a pro Tobiho, ne pro lidi kolem sebe. Chci se  ním někam posunout ne proto, abych vyhrávala závody a udělala všechny zkoušky světa. Chci mu obohatit život a zvýšit limity i sobě.

Pro březen jsme si stanovovali výcvikové cíle. To mě inspirovalo - když můžu stanovit cíl pro Tobiho, můžu stanovit cíl i pro sebe. Jaký cíl jsem si dala? Zbavit se stresu před kamerou a zbavit se těch zimních kilogramů, které jsem si přes zimní měsíce nastřádala. A světe div se, ono to jde. Začala jsem tím, že jsem se přihlásila na naši megasuperúžasněnejchytřejší televizi do cvičícího programu, o víkendu jsem nachodila asi 20 km, během kterých jsme pracovali s Tobim na přivolání, procvičovali jsme pozornost za pomoci Premackova principu, potrénovali dlouhodobé odložení a taky jsme ho nechali vyhledávat nás v krajině. Dnes jsme po asi 2 letech nafoukli cvičící balón. Tobi se ho bál, tak jsem z něj hned udělala cvičící pomůcku a stačily 2 krátké lekce a máme doma parádní balanční pomůcku.

Asi každý potřebuje nějakou prvotní motivaci, někoho, kdo ho popostrčí a dá mu tak možnost se více projevit. Mě inspiruje můj pes. Když jsme se rozhodovali, jakého pejska bychom chtěli, byla na předních místech border colie, ale tehdy jsme to zavrhli kvůli tomu, že je to hodně akční plemeno a měli jsme obavu, že bychom mu v centru města nemohli dopřát to, co potřebuje. A do života nám vstoupil neunavitelný a stejně hyperaktivní teriér, který má kromě elánu a nadšení pro práci ještě tvrdohlavost a nějaké ty strachy k tomu. Kdo jiný by nás asi tak naučil sebekázni, klidnému rozhodování, neústopnosti a vytrvalosti, jako právě on? Pokud ustoupím, on si to moc dobře pamatuje, pokud zatlačím, musím svou chybu napravovat docela dlouho. Ale pokud jsem důsledná a nevzdám se, je patrná spokojenost na obou frontách ;)
Obrovský kus práce jsme zvládli už jen díky tomu, že jsem objevila výcvik pozitivní motivací. Mrzí mě, že jsem v minulosti narazila na lidi, kteří mi radili hloupé postupy, jak psa "postavit do latě". Tím jsem udělala víc škody než užitku a taky se s tím peru do dnes sama v sobě. Vím, že to zanechalo pár stop na Tobim, a že to zanechalo pár stop ve mně. Ale taky vím, že z minulosti je třeba poučit se, aby člověk neopakoval ty stejné chyby i v budoucnosti. S přihlášením do ET se mi do žil vlila nová krev a navštívila mě múza, která mě probudila ze zimního spánku. Pro březen jsem si pro nás s Tobim vybrala cíle obsahující cviky, které můžu cvičit i s hračkou a nemusím řešit pamlsky a pokud na tom bude Tobi zdravotně v pohodě, tak věřím, že splním to, co jsem si předsevzala.
Život není o překonávání druhých, život je o překonávání sama sebe - svých strachů, obav, svých hranic. Já si obvykle nedávám předsevzetí do nového roku, ale svou účast v ET beru jako obrovskou motivaci a dávám si předsevzetí, že budu plnit úkoly, které tam dostáváme. Ne kvůli ostatním, ale hlavně kvůli sobě a Tobimu, kvůli obohacení našich životů  a spokojenosti, která pramení ze vzájemné spolupráce :) Protože o tom to soužití člověka se psem je, ne?

night.shine

Brzké ohlédnutí za rokem 2014

Přemýšleli jste někdy o tom, proč je tak velmi jednoduché, poslat některé lidi ze svého života pryč, zatímco u jiných si to nedokážete představit? Proč je jednoduché někomu říct, že vám na něm vadí to a tamto, zatímco u druhého člověka takové chování přejdete kolikrát bez povšimnutí?

A všímáte si, kolik lidí, kteří vám akorát přináší do života stresy, negativní pocity a rozladěnost, trpíte ve své přítomnosti?

Věřím, že každý člověk, kterého v životě potkám, má na mé cestě nějaký smysl. Během posledních let jsem se však naučila, že je dobré nechat lidi přicházet, ale i odcházet. Vím, že je dobré, když do mého života vstoupí člověk, který mi ublíží - jednak se poučím a za další mě to vnitřně zocelí.

Stejně tak si myslím, že nemá cenu držet v životě člověka, který chce sám od sebe odejít, protože i když ho vy máte moc rádi, on to stejně necítí. Je to velmi těžké, ale ještě těžší je to pro toho druhého, který vás třeba nějakou dobu trpí, dá tomu vztahu/kamarádství šanci, ale je to pro něj spíše břemeno.

Proč jsem vybrala po tak dlouhé době toto téma?

Je to zřejmě proto, že se s lidmi, ať už s těmi novými či starými známostmi setkávám dnes a denně a za poslední 2 roky, co jsem v Praze jsem toho tolik zažila, že bych mohla vydat knihu.

Naučila jsem se vypnout emoce, rozpoznat, kdo to se mnou myslí dobře, kdo se na mě chce moc vázat. Pár lidí přišlo a odešlo tak rychle, že jsem je ani pořádně nestačila zaznamenat, několik lidí mám v životě nastálo a pokud si časem nepolezeme na nervy, tak věřím, že se budeme "mít" i nadále :)
Přišli lidé do mého života, kteří mě neznají, přesto jim nebylo hloupé mi nadávat, pomlouvat mě a hanit mě, i když ani neznají můj obličej - jaký k tomu měli důvod? Řekla jsem svůj názor, nešla s davem a nelezla většině do řitního otvoru. Ano, to je důvod k tomu, abyste se během chvíle stali "odepsanci". V takové chvíli, kdy vám není dvakrát do skoku, se vás zastane člověk, kterého pořádně vlastně znáte velmi krátkou dobu. Nevím, kdy jsem naposledy byla za někoho tak vděčná, jako za mojí nynější pražskou úžasnou spolubydlící :)


Protože se možná do konce roku k dalšímu článku nedostanu - nemám na psaní moc náladu, a i když mám nápady, nemám moc odhodlání články realizovat - vezmu tento článek jako shrnutí roku 2014, který utekl tak rychle, až mě to děsí.

Tak  první řadě děkuji dnes a denně komukoliv, kdo to zařídil tak skvěle, že mi do života poslal mého chlapa, bez kterého bych neměla často důvod se smát, rozčilovat se a přemýšlet o tom, jestli jsou opravdu muži z Marsu a ženy z Venuše ;) Když kolem sebe poslouchám nářky, stěžování si ostatních párů, když slyším, jak se rozpadají dlouholeté vztahy, jak se lidi často rozchází kvůli hloupostem, jak mají problémy s nevěrou, apod. vnímám o to víc, jaké mám štěstí, že mám zrovna já takového skvělého muže. Nevím, jestli je na světě jiný chlap, který by zvládl práci, dům, moje studium, moje koníčky a mé často se měnící nálady tak, jako on...

Další, bez koho bych se neobešla jsou moje dušičky Ng a Luc... Je to prostě něco naprosto skvělého, když máte někoho ve svém životě, s kým si nemusíte psát denně, nemusíte se vídat každý den a i přesto víte, že když se něco podělá, tak se v případě nouze nejvyšší na ně můžete obrátit a ony udělají co bude v jejich silách, kolikrát i přesto, že tím naruší své pohodlí. Je fajn mít v životě bytosti, které jsou s vámi, i když s vámi, i když fyzicky s vámi nejsou ;) Kamarádky, kterým můžete říct svůj názor, a i když se to neshoduje s tím, co vyznávají ony, neurazí se nebo vás nepošlou do míst, kde slunce nesvítí, aniž by se nad tím aspoň na chvíli nezamyslely...

Rok 2014 pro mě byl skvělý tím, že mi osud přivál novou spolubydlící, moji spolužačku Míšu :) A nechci být nějak kýčovitě patetická, ale jsem jí nesmírně vděčná za to, co pro mě za tak krátkou dobu udělala, jak se mě zastala, co všechno vzala na sebe, i když věděla, jaké nepříjemné následky by to mohlo mít. Moje společnice pro dlouhé hodiny povídání o kynologii, nevychovaných pejskařích, o škole, o mužích, o všech a o všem.

Poznala jsem osobně Tommyho, skvělého kluka, který to má v hlavě srovnané tak, že by mu to mohl kdokoliv jiný závidět. Klučinu, kterému závidím jeho odhodlání pro věc, jeho plnění si svých snů, jeho touhu a zapálení pro překonávání nástrah života. Zrovna u něj tak nějak doufám, že se naše cesty nerozejdou, protože je fajn o takovém člověku mít jednou za čas nějakou zprávu, inspirovat se jeho názory, jeho sny a podporovat ho v jejich plnění :)

Jsem nesmírně ráda za to, že jsem letos po dlouhé době viděla úžasné kamarádky Danču a Martinu, která mi poskytla na 2 týdny domov v Olomouci, kde jsem byla na skvělé praxi v ZOO. Moc mě potěšilo a obohatilo setkání s Jančou Rábovou...

Na závěr napíši vyjádření, které snad ani nestojí za to psát, protože je to samozřejmost - bez mé rodiny bych kolikrát nebyla nic a nikdo...

Jsem vděčná i za to, že se tento rok v mém životě objevilo pár lidí, se kterými jsem byla v kontaktu pár chvil a už se s nimi nestýkám a  nevím o nich... Jsou to lidé, u kterých jsem se docela spálila, kteří mě v některých chvílích potopili, chovali se ke mně, jako bych byla obtížný hmyz a nebo nějaký retard. Život jde dál, já jsem se poučila, že není dobré si hned každého pouštět blízko "k tělu". Lidi umí být zákeřní a falešní.

Potkala jsem člověka, který se tak navázal, až jsem se chvíli cítila nepříjemně. Měla jsem pocit, že mě snad musí i sledovat, že mi nedá pokoj. Je to divné, že se k vám někdo snaží násilím připoutat, i když jen na kamarádské úrovni, a i když tomu člověku dáte najevo, že o to kamarádství, jak si to on představuje, nestojíte, stejně máte denně na mobilu desítky zpráv a hovorů. Když už nepomůže ani natvrdo říct, že je to moc a mělo by to skončit, potom už jen musíte doufat, že bude stačit zablokování toho člověka všude, kde je to možné, i nemožné.

Někdo mi letos řekl, že jsem až příliš tvrdá, že jsem snad emočně vyprahlá. Dostala jsem také výtku, že smažu lidi ze svého života a ani jim neřeknu proč. No, pokud lidé berou opravdu to, že když mám někoho v přátelích na facebooku, tak to z nás dělá opravdu přátele, tak to jako opravdu ne ;)

Pravdou je, že nepotřebuji mít v životě třeba stovku lidí, z nichž 60 ani vlastně pořádně nebudu znát, 20 mě bude permanentně štvát, 10 mě bude za zády pomlouvat, aby se na mě za pár sekund potom mohli usmívat. Mně stačí mít v životě těch 10 lidí, kteří se mi nebojí říct názor do očí, kterým nedělá problém mi říct pravdu, i za cenu toho, že by se mě to třeba nejprve dotklo. Nepotřebuji lidi, kteří mi budou pochlebovat nebo mi lézt do prdky, nestojím o lidi, kteří jsou falešní a neupřímní. Nelíbí se mi ani mít v životě lidi, kteří trpí svými komplexy a hází je na mně, už tak mám kolikrát problém sama se sebou, ještě řešit nepodstatné věci někoho jiného...

Proč je tedy ta snadné někomu říct, ať jde pryč a jinému to neřeknete?

Protože s lidmi, se kterými souzníte, u nich přejdete maličkosti, které vám na nich třeba vadí, protože jsou to prkotiny, jsou to maličkosti, které v tom obrovském závalu toho pozitivna, které se na vás valí od těch úžasných lidí, přejdete a mávnete nad tím rukou. Protože když je něco obohacující, tak jsou ty malé nedokonalosti jen nepodstatné prkotiny, kvůli kterým nestojí za to člověka odehnat.

Tento rok, stejně jako ty předešlé i ty budoucí, si neumím představit bez vás, protože bez vás, moje kožíškované děti, bych nebyla tím, kým jsem dnes.

A na závěr přikládám pár citátů, které charakterizují můj rok 2014 ve zkratce... Berte je jako možnou inspiraci pro rok nadcházející nebo jen jako pouhou možnost pro zamyšlení a meditací nad letoškem...

credit goes to owner

Celkově se omluvám za nečinnost na blogu. Nebaví mě moc sedět u počítače a hodinu psát článek, který následně ještě minimálně půl hodiny opravuji, předělávám a dopisuji... Snad zase přijde časem blogerská múza, která mi přinese nadšení pro psaní a filozofování.

Do té doby, pokud si budete chtít povídat nebo budete mít potřebu mi něco sdělit, tak pište - na facebook, sem do komentů nebo na mail. Můžete mi poslat pěknou fotku, a když budete mít zájem, můžete mrknout na můj Instagram, kam přidávám fotky - většinou tedy fotky Tobiho, ale tak pohled na takového fešáka nikdy neomrzí ;)

night.shine

Veganské a vegetariánské food blogy

Zdravím vás a přináším po delší době nepejskařský článek. Titulek napovídá, že to bude o jídle, tak šup do toho, ať máte inspiraci na nedělní oběd! ;)

Chtěla bych se s vámi podělit o několik oblíbených veganských a vegetariánských food blogů, které mám nejradši a často z nich čerpám nápady na takovéto domácí žvýkání. Tak jdeme na to :)

http://www.veganotic.cz/
Asi moje nejoblíbenější stránka s čistě veganskými recepty. Najdete zde všechno od předkrmů přes hlavní jídla až po vynikající dorty a koláče. Recepty jsou popisovány srozumitelně a jsou doplňovány krásnými fotografiemi.



http://kucharkazesvatojanu.blogspot.cz/
Evu Francovou a její kuchařku znám velmi krátce (její stránky a recepty mi doporučil ošetřovatel olomoucké zoo, kde jsem byla v srpnu na praxi). Hned při prvním brouzdání touto internetovou kuchařkou jsem nad ní strávila asi 3 hodiny a nemohla se nabažit. Eva Francová je vegetariánka, na jejím blogu však najdete také mnoho veganských receptů. Je pro to, aby si lidé nekupovali hotová jídla, ale kupovali suroviny a vařili jídla vlastní. Najdete zde nespočetné množství receptů na domácí pečivo, na jídla bez lepku, na sladká i slaná jídla. Najdete zde prostě všechno, co k vegetariánskému/veganskému stravování patří. Za mě inspirace č. 1!
10. 9. 2014 vyšla Evě nová kuchařka, takže tip na vánoční dárek je jasný ;)


http://blueveganpig.blogspot.cz/
Skvělý blog s veganskými recepty, které jsu často doplněny i video návodem na vaření. na této stránce oceňuji, že jsou zde recepty z nedrahých a snadno dostupných surovin. Co si budeme nalhávat, studenti mají do kapsy hluboko a někdy to dá práci, aby se při veganské stravě a při malém rozpočtu zaplnilo břicho a do těla se dostaly všechny živiny :)


http://www.veganfoodporn.cz/
Přehledná stránka, kterou mám moc ráda a často z ní čerpám inspiraci pro rychlé vaření. K receptům jsou přidány fotografie, což já mám ráda. Jsou zde jednoduché, ale nápadité recepty, které vaše chuťvé buňky velmi uspokojí a přitom vás nezruinují ;)

http://dewiibatwoman.blogspot.cz/p/seznam-receptu.html
Díky Dewii jsem vyzkoušela poprvé recepty jako je "chilli con soja", "veganská svíčková", začala jsem podle jejího postupu vytvářet domácí rostlinná mléka a tofu pomazánky. Její recepty bych doporučila hlavně začátečníkům, kteří se ve veganské stravě moc nerientují a ze začátku jim chybí nápady a představa o tom, co vlastně ti vegani jí ;) A ŽE JE TOHO PEKELNĚ HODNĚ !!! ;)

http://veganodaktyl.veganka.cz/
Netřeba moc komentovat, stačí se podívat a začít vařit ;)

http://www.goodmoodspoon.com/
GOOD MOOD SPOON sem dávám, i když jsem podle této stránky zatím neuvařila vůbec nic. Ingredience, které jsou v receptech používáy jsou pro mě často drahé. Vím, že když udělám nákup, když utratím třeba 1000 kč za octy, omáčky, apod., které potom budu mít doma v zásobě, tak to na 1 - 2 porce potom vyjde dobře, ale tohle náš domácí rozpočet fakt neunese. Inspirace a podívání se skvělé (fotografie jsou naprosto dokonalé), ale pro vaření až do budoucna :)

Z mých nej food blogů je to všechno. Pokud máte nějaký oblíbený blog, můžete se podělit v komentáři a zaslat odkaz!

night.shine

Detox podle "3 day summer juice cleanse"

Zdravím vás z upršeného východního Slovenska :)

Dnešní článek bych chtěla věnovat detoxu, který jsem v minulých dnech absolvovala a víte o něm díky fotkám, které jsem vložila na stránky FB.

Byl to detox podle těchto stránek 3 day juice cleanse, na které jsem narazila v jedné události na Facebooku. Nemám doma odšťavňovač a ani na něj nemám peníze, takže jsem se rozhodla tento detox udělat formou namixovaného ovoce a zeleniny. Sice je na stránkách doporučováno, aby se do těla nedostala vláknina, protože trávící trakt bude pracovat a dostaví se velmi rychle pocit hladu, přiznám se, že jsem hlad neměla.


Proč jsem se pro detox rozhodla?

Kvůli stresu během zkouškového období se můj jídelníček změní v přehlídku nevkusu. Doslova. Na snídani pečivo, zapiji ho kávou, na oběd co se najde, většinu třeba jen těstoviny s rajčetem, na svačinu kafe s nějakou sladkostí a na večeři buď nic nebo kafe, černý čaj a většinou opět sladost nebo něco nezdravého, slaného. Co mají moje denní chody společného? Bílou pšeničnu mouku a kofein a to v takovém množství, až to hezké není. Kdybych to sečetla, což se ani neopovažuju, jinak by mě ranila mrtvice, tak jsem beztak vypila za zkouškové období nějakých 10 litrů kafe a snědla půl kila bílé mouky. Opravdu bych se tomu nedivila. Je to hrůza. Člověk ví, že je to špatné, ale když jde do ledničky, omlouvá si to tím, že má stresy, a že to teď nevadí. Že teď potřebuji být v psychické pohodě, taksi uklidním chutě (ano, chutě - ne hlad) a bude se mi lépe učit. Kulový! Když není dobře fyzické stránce člověka, nebude dobře ani té psychické. Byla jsem během zkouškového permanentně unavená, šálky kafe jsem zvyšovala na neúnosné množství. Před jednou zkouškou jsem dostala menstruaci a probrečela jsem v křečích a bolestech noc, že jsem myslela, že do Prahy ani nepojedu. A to díky meditacím a jistým změnám v jídelníčku se mi po vysazení HAK cyklus hezky spravil a byla jsem více jak 3/4 roku v pohodě bez nutnosti zahánět bolesti analgetiky.
Další věc byla ta, že jsem, samozřejmě, přibrala. Je to logické. Tělo je ve stresu, takže cokoliv přijmete, vytváří si zásoby, kdyby bylo ještě hůř. To je biologie, která se nedá oklamat, je to evoluce, která se jako strategie pro organismus osvědčila. Mně sedají tukové buňky nejprve na zadek a stehna. Nepomáhal ani běh, ani jízda na kole. Fyzický výdej byl pořád menší než kalorický příjem...
Co bylo ale pro mě nejhorší, byl fakt, že se mi o 100 % zhoršily ekzémy kolem očí (trpím na ekzémy ze stresu a z chlóru ve vodě, vyskakují mi hlavně kolem lícních kostí a kotnících) a do toho mi začalo vyskakovat na obličeji akné. Fakt dobře se čistí pleť, která má na kousku ekzém a půl milimetru od něj je pupínek.

Jak to tedy u mě probíhalo?

Do tohoto detoxu jsem se nevrhla po hlavě. Začala jsem jednou významnou změnou v životě - nainstalovala jsem si do telefonu aplikaci, která mi na základě tělesné hmotnosti vypočítala, kolik bych za den měla vypít vody. Vy se tomu možná smějete/divíte, ale pokud si přečtete můj jídelníček ve druhém odstavci, tak vám dojde, že jsem psala jen to, že jsem pila kafe, ale není tam nikde zmínka o tom, že bych se napila vody. A je to tak schválně napsané! Jsem člověk, který netrpí pocitem žízně. Má to tak moje mamka, moji prarodiče z její strany. Dám si kafe na chuť, ale nepiju. Vůbec. Je to šílenost, když si vezmete, že kafe odvodňuje organismus a co odteče, tak vy "doplníte" opět kávou!
Proto jsem si nainstalovala tu aplikaci, která mě upozorňuje, že mám pít a odpočítává, kolik mi ještě schází. A tak jsem se naučila "pod dozorem" vypít denně cca 2 litry vody denně. Piju vodu s citrónem, protože mi samotná voda nechutná
Co jsem neudělala a co autorka detoxikační kúry doporučuje, je klystýr. Hnusí se mi ta představa a nebyla bych toho schopná. Jo, možná to pomáhá, ale tohle fakt není nic pro mě :-D 

1. den

První den byl fajn. Večer před zahájením detoxu jsem si nakoupila ovoce a zeleninu, některé jsem musela nahradit, protože je v obchodě neměli. Zbožňuju jablka, která byla častou ingrediencí, takže mi to i moc chutnalo. Je pravda, že vlákniny tam bylo "megamoc" :-D Takže jsem kolikrát ani smoothie nemohla dopít. Prolívala jsem se po celý den vodou s citrónem, takže jsem během prvního dne do sebe dostala určitě tak 4 litry tekutin, když počítám i tekutiny obsažené v ovoci a zelenině. Dala jsem si takový klidný den, akorát jsem ušla asi 5 km s Tobim na procházce, četla jsem si, poslouchala muziku a bylo mi fajn.



2. den

Moc mi chutnalo ranní smoothie, kde jsem si sice zapomněla koupit pomeranč, ale náhrada byla možná skrze mrkev, a bylo to neskutečně namózní, takže toto smoothie se stalo mým favoritem č. 1 a budu ho zařazovat pravidelně do svého jídelníčku.
Druhý recept však obsahoval kiwi. Nic tak odporného jsem snad v životě nepila. Kiwi mi vytvářelo v puse hnusnou pachuť, chvilku mi bylo i na zvracení. Nemám na kiwi alergii, miluju ho!!!! Ale tohle jsem opravdu nezvládala. Nevím, čím to bylo, jestli kombinace těch surovin nebo co, ale byl to opravdu hnus. Tak jsem zbytek vylila do záchodu, místo toho vypila litr vody s citrónem. Asi po 2 hodinách si dala jen kiwi, které jsem vydlabala lžičkou a bylo to naprosto v pohodě! Tak nevím, protstě mi nechutnala asi ta kombinace potravin nebo se to kiwi mixováním zbláznilo?! :-D
Večer na mě začaly přicházet první příznaky absťáku. Beze srandy. Přišla na mě neuvěřitelná chuť na něco sladké nebo slané. V hlavě mi lítaly myšlenky na brambůrky, když jsem vytahovala Tobimu z mrazáku pytlík s masem na druhý den a viděla jsem v druhém šuplíku nanuky, protekl mi snad i pot po zádech :-D
Když potom Michal přišel domů s hranolkami, radši jsem se odebrala do pokoje. Přišla na mě (asi po půl roce) pekelně obrovská, hnusná, tříštivá migréna. Začalo to bolestí od pravého oka, postoupilo to ke krční páteři. Bylo mi až na zvracení. Tak jsem to rychle zaspala.


V noci z druhého na třetí den se stalo ještě něco, co mě dost vyděsilo. Budila jsem se co chvíli kvůli bolestem kloubů. Nejprve mě budila tupá bolest na levém kyčelním kloubu a k ránu už mě bolely klouby všechny. Převalovala jsem se v posteli, chvílemi dokonce i pocházela po domě. Žádnou přehnanou zátěž jsem druhý den neměla, ráno jsem byla s Tobim na kole (jezdíme asi tak 8 km trasu, aby se vyběhal) a večer jsem běžela svou 3 km trasu, takže nic extra. Sedla jsem za PC a zadala si do vyhledávače "bolest kloubů - detox." To byste se divili, kolik lidí popisuje přesně ty stejné příznaky, s jakými jsem se potýkala já. Bolesti hlavy, kloubů, někdo je unavený, malátný, dokonce i mezi detoxikační příznaky patří zvracení, průjmy, atd.

Do detoxu jsem šla s tím, že je možnost, že i když je mým hlavním cílem zbavit se nepříjemností na pleti, může nastat právě zhoršení - výskyt vyrážek, ekzemu. No, že vlastně můžu padnout úplně nemocná, to mi nedošlo.

3. den

Třetí den byl nejnáročnější. Kvůli bolestem jsem spala tak maximálně 3 hodiny, byla jsem jak tělo bez duše, unavená, zpomalená. Chystali jsme se na cestu na Slovensko a já jsem se balila asi 2 hodiny. Nemohla jsem se pohnout, co chvilku jsem si sedala, odpočívala. Klouby mě pořád pobolívaly. Do toho mě ještě začalo bolet v krku a vrátila se mi migréna. Perfektní stav, když vás čeká 7 hodin v autě.
Vypila jsem ranní smoothie, nachystala si s sebou suroviny na odpolední a večerní.
Během cesty jsme se zastavili na salaši Krajinka (který moc doporučuji, pokud pojedete na Slovensko). Je to salaš s vlastní restaurací, kde nabízí vlastní produkty od rostlinných po živočišné. Přijedete tam a kolem vás cupkají prasata, která si spokojeně ryjí v zemi, ani se nenadějete a kolem vás proběhne houf malinkých králíčků, ovečky se pasou na obrovských pastvinách, do toho kolem vás krouží kohout a pozoruje,jestli váš hafan nijak neohrožuje jeho rajón :) Toto místo mě hezky nabilo a mazlení se s oslíkem a kůzlaty mi snad pomohlo i od bolesti kloubů :-D Opravdu jsem na to na chvíli zapomněla a bylo mi moc dobře.
Moc bych si přála, aby se lidé při výběru hlavně živočišných výrobků zamysleli, odkud nakupují. Když přijdete na takový salaš, domácí farmu a vydíte, že zvířata opravdu žijí!!! je to nádherný pohled. Chovají se tak, jak je pro ně přirozené. Ano, na noc jdou do výběhů a do stájí, ale ráno je opět vypustí a je jim fajn.
Je to mnohem lepší, než velkochovy, kde jsou zvířata 24/7 zavřená ve stájích a halách. Proto bych i v tomto článku chtěla apelovat na všechny, kdo to budou číst. Víte, co jíte? Víte, odkud vaše suroviny pochází? Všichni vykřikují GMO, pesticidy, blabla... Jo, není to ve všech případech úplně v pořádku. Ale kdyby se každý člověk, který se potom láduje masem zamyslel, jestli je lepší si dát jednu GMO kukuřici nebo maso ze zvířete, které nikdy nevidělo sluneční svit.
Pokud si myslíte, že ten poslední monolog do tohoto článku nepatří, tak jste na omylu. Během detoxu vám dojde hodně věcí a budete hodně přeýšlet na věcmi, které se vám třeba do mysli nikdy nedostanou. Neberu to jen jako detox fyzický, ale i jako psychický - restar pro tělo i duši. Tak pro ty, co tento detox budou zkoušet, třeba je to fajn myšlenka pro dumání po večerech :) Nechci nikoho nutit k okamžitému vynechání živočišných produktů, jen vás nutím, abyste opět podporovali místní zemědělce, farmáře a místní produkty. Protože "narozeno ve Francii, vychováno v Polsku, poraženo na Slovensku, prodáváno v České republice", to je přeci hnus. Jak eticky vůči zvířatům tak vůči naší ekonomice a zemědělství. Přitom to je tak jednoduché!

Konec mého třídenního detoxu proběhl tak, že jsem vypila asi litr minerálky a zažehnala tak migrénu, která na mě během cestování přišla. Večer jsem si udělala poslední smoothie a šla spát.

Co po detoxu?

Dnes je to třetí den po detoxu. Klouby mě přestali bolet. Mám za sebou odpočinkové i sportovní dny. Včera jsem jela 40 km na kole k rodině. A dnes mě nebolí nic. U tchánů jsem si dala masáž na jejich přístroji, jehož jméno si snad nikdy nezapamatuju. 4. den jsem si udělala peeling obličeje, zastřihla konečky na vlasech a dala hennu :) Když už regenerace, tak celková.

Za ty dny jsem kolem bílého pečiva jen procházela, první jídlo, které jsem měla, byla nakrájená zelenina, neochucená, jen tak. Nakoupila jsem si celozrnný chléb bez obsahu pšeničné mouky, nakoupila mák a banány na snídani. Sice tu teď sedím s nafouknutým břichem, ale to proto, že jsem si k rizotu s červenou řepou a bazalkou přidala moji oblíbenou cizrnu (se kterou jsem to fakt přehnala) :-D

Co se týče pleti, tak mi úplně zmizel ekzém. První dny se mi taky hodně zredukovalo akné, to se mi 4. den vrátilo. Vyskákalo mi hlavně na čele a zase v okolí lícních kostí. Nijak se tím neznepokojuji, beru to jako čištění organismu.
Na oblečení jde poznat, že jsem zhubla. Ne, že by to byla pro mě priorita během detoxu, ale hlavně na nohách to jde poznat. Beru to jako příjemný bonus ;)

Kromě chutí na něco nezdravého během druhého dne, jsem nepociťovala hlad. Jsem stále na rostlinné stravě, jak syrové, tak povařené. Odolávám neustálým nabídkám na bílé pečivo, sladkosti, kávu, mléčné výrobky, apod. A pravda je ta, že mi to vůbec nechybí. Když mě honí mlsná, jdu si nasbírat maliny nebo rybíz nebo si dám do pusy lžičku medu a je hotovo.
Největší úspěch pro mě je ale to, že už 2. den nevím, kde mám telefon (není ztracený, jen jsem ho prostě pohodila někde v domě :-D), ale i tak piju! Mám u sebe pořád hrníček s vodou, který po vypití jdu hned dolít.

Na snídani mám buď banány s mákem nebo jablíčka, koupila jsem si taky arašídové máslo, kterým si natřu celozrnný chléb, namačkám banán a jím to společně s tím. Je to sice hodně kalorické, a ne každému může kombinace ořechů a ovoce sednout. Já s tím problémy nemám, nechodím potom za hodinu, co bych ještě pojedla, nasytí mě to a dodá mi to energii.
K obědu si dávám většinou rýži se zeleninou, červenou řepou. Rýži vařím skoro až do rozvaření na kaši, kvůli lepší stravitelnosti. Málo solím, přidávám čerstvé bylinky, kterými jídlo dochucuju. Přidávám si taky doma vyrobený olej s chilli papričkou a rozmarýnem. Koupila jsem si taky výše zmíněnou, milovanou cizrnu a červenou čočku.
Na večeři jím hlavně zeleninu, dám si ovoce, i když to hodně lidí zavrhuje. Dnes na mě čekal celozrnný chleba s rajčetem, pokapaný olivovým olejem a posypaný bazalkou ;)


Tento detox - ano či ne?

Za mě určitě ano. Není to tak finančně náročné. Dá se to i formou smoothie a je to jedna mňamka za druhou (když pominu ten hnus s kiwi). Budete se po těch 3 dnech cítit lépe, musíte jen překonat vedlejší účinky detoxu a vydržet. Mnoho infomrací je na těch stránkách, podle kterých jsem detox dělala. Je tam info o tom, co (ne)jíst před a po detoxu, co můžete pít, čemu se vyhýbat před, během a po detoxu. Detox vám celkově zabere 8 dní. 2 dny na přípravu těla před detoxem, potom 3 vlastní dny detoxu a potom 3 dny po detoxu, během kterých je také nutnost dodržovat jistá pravidla, aby byl detox opravdu účinný.

Rozhodně vám ho všem určitě doporučuji ;)

Pokud se pro něj taky rozhodnete, klidně napište, jak to probíhalo u vás, jestli jste měli také nějaké vedlejší příznaky, jak vám chutnaly kombinace ovoce/zeleniny, která byla vaše nejoblíbenější.


night.shine

Cesta je cíl :)

Určitě si pamatujete na Tommyho, o kterém jsem se zde na blogu několikrát zmínila :)

Tak mám pro vás zásadní zprávu, Tomáš jede už 11. den na jednokolce kolem hranic ČR... Jestli mu vše vychází tak nějak podle plánu, měl by se dnes nacházet v okolí Orlických hor :)

Často jsem psala, že vás prosím o podporu, zprávu na jeho FB stránku nebo blog. Já sama jsem se ho snažila podpořit doprovodem na jedné z etap, která vedla od Opavy do mého rodného městečka na hranicích s Polskem ;)

Na trasu, kterou jsem s ním ujela se můžete mrknout zde http://cesta-je-cil.blogspot.cz/2014/05/9-den.html :)

Setkali jsme se asi 10 km před/za Opavou a po obědě, na který ho pozvala moje nejúžasnější maminka jsem Tommyho vyprovodila ještě kousek za město i s Tobim. Ten mi sice jednou vletěl pod kolo, protože jsem měla náhradní, dlouhé vodítko, ale naštěstí se to obešlo bez úrazů :-D

Pokud byste Tommyho chtěli někde doprovodit, kontaktujte na stránce O kolečko míň  Zbyňka Sobotku, který je s Tomášem v kontaktu, ať víte, kde se můžete potkat. Ve dvou se to lépe táhne a Tomášovi aspoň cesta rychleji uteče, když bude mít doprovod.

Tak šup, vydrhnout bicykly, oprášit helmy, zvednout zadky ze židlí a jedem! ;)

night.shine

O životě na venkově

Život na venkově má své nekonečné kouzlo....

Nacházím zde přesně to, co jsem ve městě postrádala. Na život ve městě si nestěžuji, člověk si zvykne na vše a já se svým neustále pendlujícím způsobem života si opravdu zvyknu všude. Je tu však jedno velké "ale"...
Kamkoliv jsem v Brně šla, tam bylo milion lidí, aut, šalin, psů, atd... Prostě nebyla tam volnost, nebyla tam možnost pustit Tobiša kdekoliv volně na vyběhání, protože hrozilo, že narazíme na psa a bude mela.  Já jsem dítko stydlivé a při sportu můj obličej mění po 5 vteřinách barvu ze sněhobílé v rudě zářící :-D Proto i jakýkoliv sport (běh, koloběžka) jsem, pro klid mé duše, musela provádět nejlépe za tmy. Co je nejhlavnějíš, chyběla mi inspirace. Chyběl mi stimul, abych vyrazila sportovat ven, takže veškeré sportování jsem prováděla ve tmě nebo v místnostech.

Vše se změnilo s odstěhováním se. Přes zimu jsem jak medvěd. To se mnou nic a nikdo nehne, ještě ke všemu během takové "zimy", která nás letos poctila svou podivností. Ale s prvními slunečními hřejivými paprsky mě to začalo táhnout ven. A nejen na toulání se po přírodě s Tobiškem, ale táhne mě to i za sportem. Ve své podstatě jsem velmi líný a pohodlný člověk. Jsme akční, jak jde o zvířata. Když mám chvilku, blbneme s Tobiškem a klikrem, vypracovávám si postupy, jak ho naučit různé blbinky, chodím s ním na túry, dojdeme domů a naklikávám i kocoura :-D Ale do sportu jsem nikdy nebyla moc hrrrr...

Letos je to jinak. Otevřu dveře a hned u domu mám polňačku a ta láká k experimentům, láká k běhu, ke kolu, k rychlé chůzi, k hodinovým bloumáním mezi poli, k pozorování zvěře...

Dám příklad, který stojí za veškeré vysvětlování.

Nejsem člověk, který holduje alkoholu. Vždy sem byla ta, která hlídala opilé spolužáky, nepila, a když piju, tak málo a ráda jsem přitom pod dohledem.
No, stalo se, že jsme měli včera návštěvu, vypili jsme jedno víno a po odchodu návštěvy otevřeli druhé víno, a co čert nechtěl, prostě jsem měla chuť se opít :-P Nemám žádné výpadky ani zvracící "haha příběh", ale kdyby se to stalo ještě v Brně, prospala bych celý následující den. Vzala bych Tobiho na 5 minut na čurání a odebrala bych se zpět do postele, kde bych dostala bolehlav a už bych se nezvedla.
Ráno jsem se probudila s náznakem migrény, ale pohled z okna a vycházející slunce mě donutil vstát, nahodit teplákovou soupravu, nastartovat kolo a vyrazit do polí. Dali jsme si s Tobiškem 5 km trasu, s pozorováním srnek a kurzu ovládání při pozorování zajíců, kteří mi málem vlětěli pod kolo. Nebyla to žádná sranda, jet tou rozmlácenou polňačkou, když mi hlava třeštila, oči slzely, dlaně pálily a ještě mě trochu pobolíval zadek ze sobotního cyklo výletu, ale dojela jsem domů a zjistila jsem, že mě hlava nebolí, svaly jsem si hezky protáhla a je mi moc fajn.S kondičkou jsem na tom velmi bídně, ale ty vyhlídky, které mám, ty mi nedávají zahálet a ta polňačka, která vede do polí, je mi velkou inspirací :)

Neženu a nikdy jsem se nehnala za skvělou postavou, XS velikostí oblečení, to ne... Ale ženu se za tím, abych se cítila dobře a abych co nejvíce zapojila do sportování i Tobiho, který pohyb miluje - to je pro mě to hlavní! Jestli máte doma hafana, vymýšlejte a dělejte sporty, do kterých ho můžete zapojit. Je to úžasné, když můžete jezdit na kole, koloběžce, chodit běhat, chodit na túry a brát s sebou svého psa. Věřte, to je nejlepší naplnění psího života! A nic se tomu nevyrovná!

night.shine
 

O Bohu (bez Boha?!)...

Česká republika je stát ateistický, co si budeme povídat.

Velmi často se mi stává, že když řeknu, že jsem věřící, začnou se mě lidé ptát: A proč Bůh dovolí takové věci? Proč dovolí války, hladomory? V takového Boha bych já nikdy nemohla věřit.Já na to odpovídám vždy slovy, že jsme obdařeni svobodnou vůlí a je na nás, co se sebou a s ostatními uděláme, jak se zachováme.



Člověk se ptá: Proč dovolíš, aby byly v našem světě věci jako hlad, války, utrpení, nemoci, zločin, bezdomovci, zoufalství, apod.?
Bůh odpovídá: Zajímavé, že se na to ptáš, já jsem se tě totiž chtěl zeptat na úplně stejnou věc.

zdroj/source

Pokud je někdo ateistou, ať ateistou zůstane po celou dobu a nevytahuje Boha ve chvíli, kdy hledá viníka. Uvědomte si, že nepřipouštíte existenci Boha, ale svalujete na něj všechny NAŠE viny. Osočujete něco, v co nevěřite, místo toho, abyste hledali problém sami v sobě.

Další věc je taková. Kdyby Bůh opravdu zasahoval do věcí, každý by potom nadával, že jsme jak loutky bez vlastní možnosti se rozhodnout, a že se to nikomu nelíbí.

Mám proto návrh - chovejme se tak, abych neměli potřebu kohokoliv osočovat za špatnosti, které se dějí na tomto světě. Vždyť je to tak prosté. Tak, jako berete, tak i dávejte. Rozdávejte úsměv a lásku všude, kam přijdete. Nevyvolávejte spory, nepodporujte rasismus, říkejte své názory otevřeně a nepomlouvejte druhé za zády. Kolik konfliktů v životě a v historii by se dalo vyřešit, kdyby lidé mluvili? A hlavně si uvědomte, že jsme to my, kdo žije na tomto světě, my jse zodpovědní za bolest, kterou způsobujeme lidským, zvířecím, rostlinným bytostem. Není to Bůh, nejsou to nadpřirozené síly, jsme to my lidé. A pouze my to můžeme změnit.

Ti, kdo věří, se o tu změnu mohou pokusit "s Bohem za zády", ostatní si to mohou vyřešit sami.

A malá poznámka na konec. Představte si, že na změnu nejste nikdy sami, i když není kolem vás nikdo viditelný... Pro mě je to obrovská motivace, obrovská vzpruha a posila duše... Proto věřím... A neberte mi to, prosím :)

Rituál

Je to asi poslední rok nebo rok a půl, co jsem si v Brně vytvořila sobotní rituál. Každé ráno jsem vstala, vzala Tobiho na procházku kolem JAMU, když bylo hezké počasí, šli jsme na Špilberk s balónkem. Potom jsem se vydala do pekárny, kde jsem nakoupila čerstvé pečivo (jejich královský tmavý chléb je vskutku královský), přišla domů, uvařila si kafe, nachystala snídani a pustila si jediný pořad, na který se snad pravidelně dívám - Drtivou porážku. Myslete si co chcete, ale pro mě to je jeden z největších relaxů týdne. Čerstvé a voňavé jídlo po procházce na čerstvém vzduchu, horká káva a ten pořad - to je moje chvíle, kdy jsem opravdu v pohodě, zahazuji veškeré problémy, které mám v životě, vypínám mozek a užívám si jídlo, bavím se u toho pořadu.

Po dlouhé době jsem nyní na 3 týdny v Praze - v kuse. Včera jsem večer v koupelně přemýšlela, že to bude po velmi dlouhé době, co ten svůj rituál nebudu moct vykonat a hodně mě to rozesmutnilo.Co mě ale ještě víc dostalo je to, že do té ekárny už si vlastně nezajdu ani po příjezdu domů. Už totiž v Brně nebydlím. asi mi některé věci dochází později, ale toto mě opravdu zaskočilo. Nepanikařím, ale mrzí mě to. Jsem člověk, který se nijak nefixuje na majetek, na věci, domy, byty, ale na zkušensoti a chvíle, při kterých je mi dobře. A jedna z těch chvíli je teď pryč a já si moc a moc přeju, aby u nás na vesnici byll v sobotu otevřený tenjediný obchůdeček, který tam máme a já tak budu moct trávit soboty stejně jako v Brně.

No, a varianta číslo 2 je ta, že si začnu péct o víkendu pečivo domácí - že by nový rituál a nová výzva v životě? :)

Smyslem tooto článku je jednoduché poselství. Neupínejte se na minulost. Berte změny ve vašem životě jako příjemnou výzvu a hledejte nové oblíbené chvíle, nová místa, poznávejte a objevujte.
K minulosti se vracejte jen pro hezké vzpomínky a netruchlete pro ně, buďte za ně vděční!


 

 night.shine

Poselství

Chtěla bych se s vámi podělit o příhodu, která se mi stala minulý týden na zahradě u maminky. Tímto příběhem bych vám chtěla sdělit jedno důležité poselství, které jste všichni určitě již několikrát slyšeli. A možná právě proto ho berete jen jako klišé. Ale ony některé věci se neříkají nadarmo a opakují se právě tak často, protože jsou pravdivé. Začnu obšírně, ale pro pochopení poselství tohoto článku musíte znát celý příběh.

Náš Tobi má občasné problémy se zažíváním, o tom jsem už několikrát psala. Jeden večer jsem mu dala trošku víc mastného masa a projevilo se to u něj tak, že mě ve 4 ráno probudil, že potřebuje ven. Vyhrabala jsem se z postele, v pyžamu jsem vyběhla do zimy (mamka bydlí u Jeseníků, takže bylo asi 9 °C), slyšela jsem, jak se Tobiš vyprázdnil v zadní části dvora, kam moc nechodíme. Jelikož jsem věděla, že tam nikdo nepůjde, rozhodla jsem se to po něm posbírat až při ranním venčení.

Ven mě vytáhnul ještě asi v 6 ráno. To už jsem byla spíše nešťastná, protože Tobiho problémy nenesu moc dobře. Vím, že přijde hladovka a on na mě bude celý den koukat těma obrovskýma očima. Pořád ho potom pozoruji a jsem z toho celá špatná.

Kolem 10. hodiny, když jsem se odtrhla od snídaně, šla jsem s ním znovu ven a posbírat to, co napáchal na dvorku. Celá rozmrzelá jsem nejprve sbírala na přední straně a potom šla dozadu na dvůr. V tom slyším podivné zvuky, které vycházely od zdi. Zastavila jsem se a poslouchala. Nahlédla jsem do barelu s vodu, ale nic nenašla. Zvuky ustaly a tak jsem se vracela na místo činu. V tom se znovu ozvaly rány a šustění. Šla jsem ke zdi do míst, kde je roura na odtok vody vedoucí od okapu. S bijícím srdcem mi došlo, že je v té rouře  uvězněný pták. Odšroubovala jsem těsnění, ale v tom místě to bylo svařené, takže jsem se tam nemohla jak dostat. Proto jsem odhodila sáček a běžela pro mamku. Zlatá moje maminka rozhrnula křoví a zjistila, že na konci odkapu je plastový kus, který se jí podařilo po chvíli vytrhnout. Uviděla jsem pohyb křídel a hlavičku ptáčete. Když jsem zjistila, že je už pod rourou, ale nemůže se vymotat, přiklopila jsem otvor rukou a ono po chvíli vyběhlo ven, odcupitalo do křoví, tam odpočívalo a za chvilku odletělo.

Tobi po 12ti hodinové hladovce dostal dietní rýžovou polévku a druhý den nevěděl o jakémkoliv průjmu.

Tímto příběhem bych vám chtěla říct, že pokud se vám v životě stala nějaká nepříjemná věc, čekejte na její vysvětlení. Protože ono se v životě neděje nic nadarmo. Každý zažil situaci, kdy si řekl: "Proč se mi to stalo? Co jsem komu udělal?" Čekejte a zjistíte, proč se vám v životě staví do cesty různé životní situace, přichází k vám a zase odchází různí lidé. Osud to zařídil tak, že Tobi měl chvilkový problém proto, abych se vydala do části dvorku, kam normálně nechodím a zachránila život... Poslouchejte volání vnitřního hlasu, poslouchejte volání svědomí, nechte se bez obav vést. A když se vám přihodí nějaká situace, která vám nebyla příjemná, neptejte se "Proč se mi to stalo?", ale ptejte se "Co mi to dalo?" Vždy přijde světlo na konci tunelu a nakonec bude vždy dobře.


night.shine

Jak se starat o zvířata během horkých dnů... (pes, kočka a králík)

Nejen lidé, ale i zvířata trpí během letních horkých dnů. Chtěla bych vám zde rozepsat pár zásad, které jsou jistě všem 100% jasné, ale opakování je matka moudrosti a takových informací není nikdy dost. I kvůli tomu, že špatné chování lidí vůči zvířatům (hlavně psům) vídávám skoro denně...

Pes
Zásada číslo 1, kterou si zarámečkujte vedle vodítka. Pokud víte, že budete přes den cestovat někde po městě a půjdete do míst, kam pes nemůže, nechte ho doma! Pes zavřený v autě, na které pálí slunce, to je smrtelná kombinace. Uvědomte si, že venku je třeba 30 °C, ale v autě, i když necháte trošku pootevřená okna, může být až 70 °C... Vydrželi byste v takovém vedru v autě? Ne - utekli byste z něj. Pes takovou možnost nemá. Pes tam může zemřít na dehydrataci.
Jestli tedy uvidíte takto zavřeného psa a majitel nikde nebude, volejte policii. Jestli uvidíte, že pes slintá, velmi rychle dýchá, leží na sedačce a nereaguje na to, že se někdo přiblížil a klepe na okno, volejte policii a žádejte povolení, že můžete rozbít okno a dostat psa ven. Jde totiž o týrání zvířat . Že nepřeháním, o tom svědčí třeba i tento článek Nezavírejte psa v autě, hrozí vám pokuta 50 tisíc. 

V letním horku - Tobi a Benny :)

Co se týče venčení během horkých letních dní. Pokud bydlíte ve městě, choďte s pejskem ráno, dokud nejsou chodníky a silnice rozpálené a vzduch není tak horký a potom až po 17. hodině. Pamatujte, že nejhorší, co můžete svému psovi udělat, je vzít ho ven mezi 12. a 15. hodinou, dy je slunce nejsilnější a pálí jak rozžhavený ďas. Teplota vzduchu je třeba 28 °C, ale teplota u silnice a chodníků může dosahovat při přímém slunečním záření až ke 40°C! Pro malou čivavu, yorka nebo jiná malá plemene (a také pro staré a nemocné psy) toto může být smrtelné! I zdravý pes takto může zkolabovat, velmi rychle se dehydratovat a na následky umřít.

Pokud musíte s pejskem ven, snažte se chodit ve stínu, mějte s sebou láhev s vychlazenu vodou (ne ledovou, ale vychlazenou). Dělejte zastávky a nejlépe se snažte se psem být v parku nebo na jiné travnaté ploše. Malá plemena přenášejte na trávu. Rozpálený asfalt má totiž ještě jedno riziko a to takové, že může seškvařit psům packy.

Já Tobiho kolikrát přenáším přes přechod ještě i kolem 17. hodiny. Stačí, že cítím, jak mě pálí nohy v sandálích, proto ho radši 20 metrů ponesu, než abych mu způsobila bolest nebo nějaké problémy. Ano, někteří lidé se na vás budou dívat jak na blázna, ale nedejte na tupé obličeje a buďte rádi, že pomáháte svému hafanovi dostat se do příjemnějšího prostředí bez úrazů...

Pokud máte pejska na zahradě, je to pro něj paráda. Volný prostor je však třeba zajistit místem, kde je stín. Pokud nemáte na zahradě stromy, je dobré, aby měl pejsek boudu nebo přístřešek nebo třeba přístup do domu, kde si najde chadné místo.

Ve všech případech se ujistěte, že má váš pes po celý den i noc plnou misku vody! Pokud se vám zdá, že pejsek moc nepije, uvařte třeba z kostí vývar a smíchejte ho s vodou (ne s velkým množstvím ,ale s takový, co váš pes vypije najednou). Preventivně tak předejdete dehydrataci u procházek.

Pokud pes méně přes tato horka jí, nemusíte se hned děsit. I lidé v takových vedrech občas strácí chuť k jídlu. Hlavní je příjem tekuti (obohacený třeba o vývar). Kdyby pes nežral delší dobu, konzultujte problém s veterinářem!

Kočka

Jestli máte kočičku v bytě, můžete jí pořídit chadivou podložku. Stejně jako u psa je důležité, aby měla příjem tekutin.
Kočkám se líbí u otevřeného okna, kde je průvan a jemně je ochlazuje.
Pokud máte kočku, která chodí ven i do bytu (do domu), nechte, ať se rozhodne, kde je jí nejlépe. Zbytečně ji netahejte ven nebo dovnitř, kočky ví, co je pro ně nejlepší. Stejně jako pes si najde nejlepší místo pro odpočinek. Kočky se navíc rády na sluníčku vyhřívají :)

Čič a jeho nej místo pro odpočinek pro zběsilém prohledávání pavlače :)

Králík

Protože naši domácnost obývá ještě Mimuš, poradím vám, jak zpříjemnit i králíčkovi přečkání vysokých teplot.
Nakupte zeleninu a ovoce, kterou mu podvejte. Snažte se nekupovat moc věcí, které nadýmají (brokolice, kedlubna), ale kupujte mrkev, bylinky, jablíčka, můžete mu dát kousek květáku. Zelenina a ovoce by se měla králíčkovi podávat celoročně, ale v létě je to vynikající zdroj vody a osvěžení.
Další věc je ta, abyste měli králíčka ve stínu (nesmíte ho zažádnou cenu dát s klecí na balkón!!!!! - králíčci jsu velmi citliví na změnu teploty a mohou rychle zemřít na přehřátí), pokud máte nesnesitelné vedro v bytě, jako my, vložte chladící nádbu nebo láhe s vodou do mrazáku, nechte ji ochladit a potom jidejte králíčkovi do klece nebo na místo, kde rád odpočívá. Mimi zbožňuje nachlazené flašky, vždy se u nich válí jak divá a nebo je oblizuje, když je jí velké horko.


Chtěla jsem přidat fotku, ale kdybyste mě bili, tak ji nenajdu :-D Tak dodám časem :)


Obecně pamatujte na jednu věc. Pokud je horko vám, je horko i zvířatům. Proto nezapomínejte na pitnný režim jak váš, tak vašich mazlíčků a při těch vedrech se držte ve stínu (v lese, pod stromy v parcích) nebo zůstaňte přes největší pařáky doma.


night.shine

EDIT:
Dostala jsem otázku, jestli opravdu může člověk volat policii, pokud vidí psa v horkém dnu, který je uzavřený v autě. K mojí odpovědi přidávám citaci ze zákoníku:

Zákon České národní rady č. 246/1992 Sb.
na ochranu zvířat proti týrání,
novelizovaný Zákonem ČNR č. 162/1993 Sb.
§ 4
Za týrání se považuje
m) zacházet se zvířetem, přepravovat je nebo je pohánět způsobem, který vyvolává nepřiměřenou bolest, utrpení nebo poškození zdraví anebo vede k jeho neúměrnému fyzickému vyčerpání,
o) usmrtit zvíře způsobem působícím nepřiměřenou bolest nebo utrpení,

Jelikož bod "m" může vést při takových vedrech k bodu "o", může se jednat o týrání zvířat. Nejlepší je volat veterináře, zeptat se ho, potom po poradě s veterinářem zavolat na policii s tím, že to člověk prokonzultoval s tím a oním veterinářem, ať máš potvrzení od doktora a potom jednat. Zeptat se lidí, co jsou kolem, jestli neví, jak dlouho je pes zavřený v autě, jestli neviděli majitele (šel do obchodu, odcházel dál od auta). Je to i tak proces na 10 minut a během těch 10 minut se může stav psa hodně zhoršit.. Ale nejlepší je, když tento problém řešíte s policií u ucha! A nenechte se odbýt! Pokud bude někdo od PČR na telefonu protivný, vyžádejte si jeho jméno a citujte přiložený zákon!

Detox

Zdravím vás po dlouhé době :)

Potřebovala jsem si udělat delší prázdniny a dát si pauzu ode všeho. Název článku "detox" u mě neprobíhá jen v části fyzické, ale i psychické - tou částí těla jsem začínala. Denně jsem se snažila meditovat, snažila jsem se nevzrušovat nad hloupostmi. Prostě relax pro duši... V dnešním světě se ten duševní detox provádí velmi těžko. Kolem nás je spousta stresujících a agresivních lidí, protivové, kteří se vám budou snažit znepříjemnit život, i kdyby vás neznali a potkali vás jen na 20 vteřin. I takové lidi a situace vám život staví do cesty a buďte za ně rádi. Jen tak se naučíte pokoře k lidem a budete trénovat svou vyrovnanost. Jde to pomalu a těžko, ale jde to.

Ač se vám to bude zdát "mimo" a podivné, v rámci meditací jsem začala zkoušet telepatii. A to i s lidmi, které jsem v životě nepotkala. Úspěšnost - 90 % :)

Od zítřka se chystám na detox fyzický, takže vás tady budu zaplavovat jídelníčkem a pocity - jak se cítím, jak detox působí...

Pro fyzický detox jsem se rozhodla kvůli zdravotnímu problému, který mě trápí již asi 5 let. Trpím dysmenoreou a hypermenoreou, do toho všeho mám na vaječnících jednou za čas cystu. Objevují se mi maličké cysty (mm), ale i cysty velké (3,5 cm). Jediná "léčba" je prevence - braní hormonální antikoncepce. Budu ale upřímná, chtěla bych tuto volbu vzít v úvahu jako poslední možnost. HAK je těžké svinstvo, které dělá bordel v těle ženy a při obrovském množství, které je vyplavováno do řek a v čističkách se nedá z vody odstranit.

Proto začínám detox celkový, hlavně zaměřený na játra. Někde jsem četla, že cysty se tvoří, když nesprávně fungují játra, jsou zatížena špatnou stravou, mnoha cukry a podobnými nesmysly. Po zpytování svědomí musím uznat, že nejsem člověk, který by jedl úplně zdravě. Piju kafe, dám si sladké a co je nejhorší, nemám žádnou potřebu pít. Nevypiju ani v těchto vedrech 1 litr vody - a to je hodně špatně a já to vím... A to vše je špatně jak pro ledviny, tak pro játra.


Užívejte prázdnin!

night.shine

Dřeping v akci aneb testuji rady "chytrých" návodů na internetu...

Na internetu začal nedávno kolovat návod na krásné pozadí během 30 dní...

30 dní - 3295 dřepů - 7 dní oddychu - 1 nové pozadí...

Jelikož dřepy cvičím v rámci posilování denně (1x20 ráno a večer), tak jsem si řekla, že tu výzvu zkusím... Ani ne tak kvůli novému zadku :-D ale kvůli tomu, jestli to zvládnu.

Vydržela jsem asi 14 dní a začala mě z toho šíleně bolet kolena. Navíc jsem po týdnu měla nohy jak rugbista, vyskočily mi kvadricepsy a objem noh se mi zněkolikanásobil :-D

Navíc, člověk se musí nejprve naučit udělat dřep. Protože není dřep jako dřep. A já jsem nejprve shlédla asi 5 videí a přečetla si články na stránkách o kulturistice.

Dřepy jsou určitě fajn - na posílení noh, zpevnění i toho zadku, ale v takovém množství je to pakárna a hlavně to oddělává kolena. Určitě taková "výzva" nestojí za to...


Pokud tedy hledáte cviky na zpevnění pozadí, doporučuji tuto stránku: http://www.polefreaks.com
Je to stránka věnovaná pole dance a jsou na ní skvělá videa na strečink a také posilování. Moje nejoblíbenější sestavy jsou:
Booty Blaster Challenge - skvělý 5 minutový trénink na posílení zadku :-D Pokud si říkáte, že 5 minut je pohodička, věřte mi, že pokud nejste nijak extra trénovaní, budete mít co dělat :)
Oh My Glutes trénink 15 minut, cvičení na kardio a také posilování
15-minutes Abs, Butt and Thighs Workout a další 15 minutové video zaměřené na posílení břicha, stehen a pozadí

A hlavně nezapomínejte pít, zdravě jíst a hodně chodit na čerstvém vzduchu a usmívat se :) 

Však to znáte ;o)

night.shine

Rozhovor s Tommym - Cesta je cíl :)

Po delší době je tu nový rozhovor. Tentokrát jsem zpovídala Tommyho, autora blogu Cesta je cíl a hlavně nadšeného jednokolkaře, který svou lásku k těmto strojům předává, kde může. Inspiruje lidi a mládež kolem sebe, aby neseděli doma na zadku a vydali se ven na jednokolkách :)

Pokud vás zajímá, jak vypadaly Tommyho začátky a co všechno chce na jednokolkách dokázat, přečtěte si náš rozhovor! :)


Jak ses dostal k jednokolce?
Zbožňuju věci, co mají kola a šlapátka a moc rád cestuji, ale jen po vlastní ose. Sedět v autě, či jiném smradlavém vehiklu mě nebaví. Než jsem přišel k jednokolce, hodně jsem jezdil na kole. Do školy, v létě v zimě, na výlety. Nebyl problém za rok najezdit 8 000 - 10 000 kilometrů.
S jednokolkařem jsem se poprvé setkal asi před sedmi lety, když jsme byli s našima na chatě. Setkání to bylo krátké. Jen se kolem mihnul a zase zmizel. Ani mě to moc nezaujalo.
Uběhla nějaká doba a já jsem v televizním spotu uviděl našeho mistra Evropy ve sjezdu na terénních jednokolkách - Jakuba Rulfa. Začalo mi to vrtat hlavou, ale ještě pořád jsem se nerozhodl si jednokolku pořídit.
S příchodem internetu však bylo rozhodnuto. Po shlédnutí pár videí jsem si řekl, že to chci taky umět. A za dva dny byl ten stroj doma.

Jaké byly začátky? Měl jsi někdy pocit, že s tím "praštíš" a zaměříš se na jiný koníček (sport)?
Začátky byly přímo strašné. První den jsem byl rád, když jsem se na ni byl schopen alespoň vyškrábat a chvíli se udržet v sedle. A to jsem se držel zdi! Po deseti minutách jsem ji schoval a říkal si, co jsem si to zase vymyslel za šílenost. Druhý den už to bylo lepší. Každý následující den byl cítit nějaký pokrok. A co je zvláštní, vždycky když jsem si večer lehl do postele, cítil jsem, jako bych pořád jezdil.
Praštit jsem s tím nikdy nechtěl. K takovým věcem mám určitý vztah. Ale tady šlo hlavně o tátu, neboť když viděl, na čem hodlám jezdit, řekl, že mě to za pár dnů přestane bavit a bude to doma akorát zavazet. A dneska je rád, když může říct, že oba jeho synové jezdí na jednokolce :)

Co všechno potřebuje člověk, který se chce vrhnout do "jednokolkaření"? Je to finančně/časově náročné?
Doporučil bych helmu, chrániče holení a lýtek a rukavice. Cenové rozpětí jednokolek je různé. Je lepší si na začátky koupit něco levnějšího. Opravdu jen na naučení. Takové jednokolky stojí kolem dvou tisíc. Ovšem není problém za jednokolku dát patnáct i víc tisíc. Například oproti kolu má jednokolka tu výhodu, že je prakticky bezúdržbová. Nikde se nic nemaže ani nečistí. Takže po finanční stránce je to taková levná cyklistika. Ale daleko zajímavější :) Pak tu jsou taky různé velikosti kol. Na naučení je ideální 20tipalcová jednokolka. Tento rozměr je taky velice oblíbený pro street, flat a trial, což jsou jedny z jednokolkařských disciplín. Malá jednokolka se totiž skvěle ovládá, ale člověk na ní nikam nedojede. Čím větší je kolo, tím horší je ovladatelnost, ale vyšší dojezd a rychlost.
Záleží na tom, čemu se člověk chce věnovat. Pokud holdujete trikům, skákání po schodech nebo třeba sjíždění zábradlí, tak vám to zabere spoustu času, než se všechno naučíte. Nemluvě o pádech :) Pokud chcete jen tak jezdit, je to asi tak časově náročné jako běžná cyklistika.

Jaké jsou hlavní rozdíly mezi jízdou na jednokolce a na kole? O kolik je jízda na jednokolce náročnější?
Nejhorší byly první kilometry. Člověk padal na každém hrbolku a zatáčení taky nebylo nic moc. Když se to člověk naučí, není pak problém si za jízdy sundat batoh, vytáhnout z něj lahev a napít se. Je to jen o tréninku. Asi největším nepřítelem jednokolkaře je vítr. Především boční vítr. Nejezdí se v něm zrovna moc dobře. Obecně je jednokolka oproti kolu samozřejmě hůř ovladatelná. Ale má spoustu výhod. Nejste shrbení, zapojujete maximum svalů, máte panoramatický výhled do krajiny, máte volné obě ruce a také obdiv okolí.
Ovšem má to i své mouchy. Nemůžete jet moc rychle (vyjma "královské třídy" 36" jednokolek), musíte pořád šlapat, takže jedete pořád stejně nehledě na kopce a celkem slušně z toho po delší době bolí zadek. A taky na jednokolku nic nenaložíte. Jednoduše to není kam dát. Je to ale úplně jiný svět, který stojí za to objevovat.

Je možné se na jednokolce učit jezdit sám nebo je lepší učit se od někoho, kdo již na jednokolce jezdí?
Mě učila videa na internetu. Než jsem to nějak zvládnul, trvalo mi to 14 dnů při hodinovém denním tréninku. Kamarád Zbyněk, který "jednomu kolu" podlehl hned po mě, to za mé asistence zvládl za necelý týden. Ta doba je individuální věc. Někdo je víc a někdo míň šikovný. Ale naučit se to může každý, kdo má ruce, nohy a pevné nervy. Průměrná doba nutná k osvojení jednokolky je kolem 15ti hodin. To už člověk zvládá jezdit a nasedat bez opory. Ovšem v naší partě je kluk, který se to naučil asi za 4 hodiny.
Rozhodně je lepší asistence někoho, kdo to už umí, ale není to nutnost. Existují různé fígle, jak si učení ulehčit. Například ježdění podél zdi, odrážení se od sloupů, nebo přidržování se "instruktora" :)

Na svém blogu píšeš o svých kamarádech, vkládáte videa, zážitky z cest. Kolik lidí ve tvém okolí jsi již inspiroval k tomu, aby se přidali k partě jednokolkařů?
V současné době je nás 9, což je určitě nejvyšší koncentrace jednokolkařů na počet obyvatel v ČR, neboť naše vesnice jich má něco kolem 250 :D Máme stránky na Facebooku a naše parta se jmenuje O kolečko míň. Až budeme mít deset členů, budeme mít i stejnokroje v podobě originálních triček.
Snažíme se nějak zviditelnit alespoň v rámci Znojemska. Rozdáváme vizitky, snažíme se účastnit různých veřejných akcí, jezdíme na výlety. Zrovna nedávno jsme dělali doprovod klukovi, který jede kolem republiky na longboardu.

autor fotografie http://cesta-je-cil.blogspot.cz/

Zmínil jsi, že máme mistra Evropy ve sjezdu na terénní jednokolce. Přemýšlíš, že by ses taky zúčastnil nějakého závodu? Nebo už ses zúčastnil?
Když jsem se ještě většinu času věnoval kolu, krátce jsem o závodění přemýšlel. Dokonce jsem se na jeden i přihlásil. Ale nakonec jsem se nezúčastnil. Závodění není pro mě. Tam se hledí na to, aby byl člověk i stroj co nejlepší. Nepotřebuji se někam hnát. Když chci jet rychle, jedu rychle. Když chci jet pomalu, jedu pomalu. Když chci zastavit a udělat fotku, zastavím. Závody už nejsou taková svoboda. Člověk jede po předem dané trati a nemůže ji měnit.
S jednokolkou je to obdobné. Na žádné závody se nehrnu a v budoucnu s tím ani moc nepočítám. Jsem turista, ne závodník. Ale letos se pojedeme podívat na festival Pelhřimov-město rekordů. Bude tam závod v trialu, tedy nic pro mě. Ale už jen kvůli početné jednokolkařské účasti tam s parťákem nebudeme chybět.

Máš nějaký zážitek spojený s jízdou na jednokolce, o který by ses chtěl podělit?
Zážitků mám spoustu. Většina z nich je na blogu. Tento ale ne.
Když jsem ještě kvůli studiu bydlel v Brně, vyrážel jsem na jednokolce na krátké výlety. Tou dobou jsem to ještě moc neuměl, ale už jsem měl současný stroj - tedy 29" jednokolku do terénu určenou na větší vzdálenosti. A zrovna jsem ve škole uspěl v jednom testu, což byl dobrý důvod k oslavě formou výletu. Ještě téhož dne jsem vyrazil do lesa. Byl podzim, tudíž se brzy stmívalo. Zjistil jsem, že ve tmě se v terénu i přes kvalitní osvětlení celkem špatně jezdí. Ale jel jsem dál. Najednou se mi začalo těžce šlapat, načež jsem zjistil, že jedu po ráfek zabořený v blátě. Ale pořád jsem jel dál. Přišel kopec, jednokolka se rozjela, aby se pak dole zapíchla do blátivého nánosu. Následovalo katapultování ze sedla, a jelikož jsem měl celkem těžký batoh, nedoběhl jsem to a celý jsem se vyválel v tom blátě.
To byl ale jen začátek. Dál už jsem to tlačil, neboť jsem se nemohl rozjet. Z jednokolky byla jedna velká hrouda bláta, o mně ani nemluvě. Když už jsem se konečně dostal ven z lesa a zpátky na asfalt, přišel další kopec dolů. Tentokrát jsem si dával pozor a jel hezky pomalu. Když jsem ale dole chtěl slézt, nějakým zázračným způsobem jsem nechal nohu na pedálu a spadl po zádech rovnou na beton. Takže jsem byl špinavý, měl naražený loket a pochroumanou náladu. Ovšem výlet ještě neskončil.
Musel jsem se dostat na zastávku MHD, abych dojel zpátky do bytu, protože vlastními silami jsem toho nebyl schopen a taky se mi vůbec nechtělo. Trošku jsem si vyčistil jednokolku a oblečení, nastoupil do šaliny a jel domů se slovy "Že já vůl jsem se na to nevykašlal!".
Opravdu perfektní oslava úspěšného testu :) Ale člověk prostě neodolá a jezdí dál.

Během příštího roku se chystáš splnit si sen, na který již teď pilně trénuješ a připravuješ se. Prozraď, o co jde, prosím.
Je tu takový nápad objet Českou republiku kolem hranic na jednokolkách. Původně to mělo být na kolech, ale to už není ono a není to tak náročné. Jednokolky jsou atraktivnější a cesta bude větší očistec :)
V současné době už mám na cestu jednoho stálého parťáka a dál se ozvalo pár lidí, kteří by dělali dočasný doprovod. Postupně přizpůsobujeme jednokolky pro delší trasy a taky se věnujeme tréninku. Je mi jasné, že to nebude snadné, ale o to mi jde. Cesta má tím větší smysl, čím je náročnější.
Délka trasy by měla být dlouhá do 1 800 kilometrů s celkovým převýšením asi 15 výškových kilometrů. Chtěli bychom to stihnout do měsíce, což vychází asi na 60-70 km denně. Celé této problematice se podrobně věnuji na blogu. Největší problém bude náklad. Ten musíme omezit jen na to opravdu nejnutnější, protože na jednokolce nemůžeme mít nosič a tudíž to povezeme na zádech.

Až budeš na cestách, bude možné, aby se k tobě na nějakém úseku připojili lidé, kteří by tě chtěli podpořit, popovídat si nebo tě jen kousek doprovodit?
Nepojedu sám, mám parťáka. Budeme samozřejmě rádi za jakoukoliv společnost. Už se nám pár lidí i ozvalo, takže věřím, že bude sranda :-) O naší aktuální poloze budeme informovat veřejnost nejspíš prostřednictvím sociální sítě, takže kdo bude chtít, může se přidat v místě, kde se mu to bude hodit.


Jestli vás povídání o jednokolkách zaujalo a chcete se o nich dozvědět víc, neváhejte a zavítejte na Tommyho blog http://cesta-je-cil.blogspot.cz/
Dále můžete navštívit youtube stránky, kam Tommy a jeho kamarádi vkládají videa z cest, ale také videa výuková, podle kterých se můžete učit jezdit na jednokolce :) Stránku najdete ZDE
A potom je tu facebooková stránka, o které se Tommy zmínil v rozhovoru - O Kolečko Míň, kde můžete sledovat novinky, blogové příspěvky a nové fotografie :)
A jestli budete chtít Tommyho a jeho parťáka na jejich cestě kolem hranic ČR podpořit, nestyďte se a připojte se! Ale začněte trénovat, jinak se vám ztratí v dáli ;)


Jednokolkám, zdar! :)

night.shine

_____________________________________________________________
Rozhovor je dostupný také v angličtině na adrese:
http://www.theinspiration.eu/2013/05/interview-about-unicyclists-world-with.html

So I will close my eyes and be your sacrifice...

Člověk si říká, že už toho viděl, četl nebo slyšel hodně.. Potom narazím na album pejsků, kterým reálně hrozí utracení... Mladí, zdraví psi všech velikostí, ras, pohlaví... Ty oči... A nemůžu pomoct ani jednomu jinak, než že na stránce, kde mám pár lidí z Ameriky, dám odkaz s prosbou, aby jim pomohli...

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.258194954232153.81468.258178804233768&type=1

Na druhou stranu, udělám aspoň to. Jsou lidé, kteří by si radši usekli ruku, než aby sdíleli fotografii psa, který potřebuje pomoct, podepsali petici, kterou sdílím. Protože jsou to "jen" zvířata. Protože je to "jen" prales v Amazonii. Protože je to "jen oceán. Protože je to "jen" Země...

Proto bych chtěla říct každému, kdo mě odsuzuje za to, že pomáhám zvířatům, přírodě a "nepomáhám" lidem. Až bude poslední strom vyravaný ze země, až zemře poslední ryba v moři. Až bude nedostatek pitné vody, až se budeme dusit vzduchem, který jsme si sami zničili. Až budeme učit naše děti poznávat vyhynulá zvířata z obrázků, ale nebudeme jim je moct ukázat naživo... Tehdy možná pochpíte, že to, co dělám, to dělám i pro lidi. Dělám to pro každého z vás. Dělám to pro sebe, pro mou rodinu, pro mé budoucí děti...

Odmítám žít na světě plném násilí, skrytých holokaustů, které se dějí na zvířatech, odmítám žít na světě, kde se lidé vraždí kvůli kousku půdy, když přeci zem patří každému stejně.

Proto podepisuji petice, proto mluvím o problémech, které nikoho nezajímají a přesto se týkají každého stejně...

Můj životní postoj a momentální nálada by se daly shrnout jednou krásnou větou, kterou jsem nedávno zahlédla při cestě autobusem...

"Zemřela bych pro lidi, ale žít s nimi nemohu."

Lidé se mě ptají, proč jsem křesťanka. Proč věřím v Krista, proč věřím v Boha, kterého nikdo nikdy neviděl.

Protože věřím ve smysl oběti. Věřím, že pokud si někdo vybere cestu, která je namáhavá a trnitá, právě na konci této cesty čeká spasení, čeká nebe... Věřím, že i Ježíš zemřel v naději, že jeho oběť má smysl. Věřte, že kdyby mi dnes někdo řekl, že pokud zemřu, zachráním tím svět, spasím tím všechna zvířata a poskytnu uvědomění pro lidi - zemřela bych, i když mám ze smrti strach.

Nepotřebuji šance v dalších životech. Nepotřebuji karmu, nepotřebuji omlouvání si svých činů s tím, že je napravím v dalším životě. Žiji teď a tady a proto se budu rvát za to, v co věřím v tomto životě a žiji tak, jako kdybych se neměla už nikdy více narodit...

Pokud někdo má problém s mými postoji, do toho, kritizujte.. Ale než začnete kritizovat, popřemýšlejte, jestli jen za těmi výčitkami neschováváte svůj strach, svou lenost a neochotu cokoliv změnit, cokoliv přijmout, cokoliv si uvědomit...

Pokud věříte v dobrou věc a máte touhu něco změnit, nečekejte na zítra... Začněte už dnes, protože zítra již může být pozdě...

night.shine


P.S: Pokud máte zájem pomáhat, sledujte naši stránku Angels For Paws na Facebooku. Sdílíme tam mnoho petic, odkazujeme na zajímavé články a postřehy z různých koutů světa.

Dočasné hlídání

Do dočasného hlídání (dočasky) jsou většinou bráni psi nebo kočky, kterým se hledá domov. Vím, že si říkáte - od toho jsou útulky, aby poskytly dočasný "domov" pro tato zvířata. To je sice pravda, ale realita bývá velmi často úplně jiná.

Jako příklad vezmu svou vlastní zkušenost z dočasného hlídání. A začnu obšírně...

Náš Tobi je z útulku OZ Túlavá labka, který se nachází v Banské Štiavnici, tedy na Slovensku. Na Slovensku panují, co se zvířat týče, úplně jiné poměry, než u nás v ČR. Zvířata tam jsou mnohými brána jako věc. Je tam možnost utratit psa bez mrknutí oka. Tento fakt, že se tam zvířata takto utrácejí, to beru hlavně jako kolaps a neschopnost slevenských veterinářů, protože zdravý pes v nejlepších letech, kterého přivede majitel k veterináři s tím, že ho chce nechat utratit, takového člověka by správně měl veterinář "vyhodit proskleným oknem". Proč? V zákoně je totiž paragraf, který říká, že zvíře je možno utratit až tehdy, kdy se majitel prokáže tím, že zvířeti hledal náhradní domov. Je to velmi smutné, že veterinář klidně utratí zdravého psa, shrábne peníze a zavolá si do čekárny "další"... (Pro porovnání - když přijdu k našemu veterináři, tak mě přivítá milá cedulka, která upozorňuje, že zdravé zvíře se v této ordinaci nikdy neutratí, takže to nemají majitelé ani zkoušet) Neříkám, že na Slovensku jsou všichni veterináři takoví, to určitě ne. Jsou veterináři, kteří spolupracují s útulky, dávají jim slevu nebo pracují na dluh, takže čekají, až si útulky najdou prostředky, aby práci veterináři splatili. Ale vzhledem k tomu, jak kolikrát áhadně mizí psi z některých karanténních stanic, aniž by měli jakoukoliv lhůtu pro to, aby se jim našel domov, je to opravdu do nebe volající.

A dostávám se k podstatě článku. Mnoho útulků vedou na Slovensku dobří lidé, dobrovolníci kteří se však nemohou roztrhnout a vzít si k sobě 50 psů. Takže se často hledá dočasné hlídání pro pejsky a kočičky, aby se třeba mohlo uvolnit místo pro dalšího psího nebo kočičího bezdomovce.
Tak se k nám dostala Škorica z OZ Túlavá labka :)
Byla to fenka, kterou nějaká "hodná" lidská duše vyhodila z auta a odjela. Když mi kamarádka přeposlala její fotografii, věděla jsem, že ji vezmu i vzhledem k tomu, že v té době bylo v útulku přeplněno.

Škoricu jsem přejmenovala na Angie a byla u nás skoro 4 měsíce. Během té doby jsem jí začala cvičit, socializovat s ostatními psy, lidmi, naučila se hygienickým návykům, začala jsem jí učit samotě. Mezi tím jsme jí hledali nový domov, který nakonec našla u Rožnova pod Radhoštěm. Do nového domova šla socializovaná, naučila se čistotě, naučila se u nás vycházet s kočkami, naučila se u nás sdílet domov s dalším pejskem :)
Mnohem lépe se hledá domov pejskům, kteří jsou naučení žít v bytě, kteří jsou naučení žít i s jinými zvířaty, kteří jsou naučení na jízdu autem, zvyklí na ruch města. Kdybychom ji nevzali z útulku, mohla tam být klidně dodnes.

Jeden z mnoha případů.

Někteří lidé jsou striktně proti dočaskám, protože podle nich je to zametání se psem. Říkají, že je lepší, aby byl pes v útulku a šel rovnou do nové rodiny, než aby šel do dočasky a potom zae do další rodiny. Že se tak vytváří zmatek v pejskově hlavě a on neví, kam patří. Ano, je pravda, že pes může chvíli smutnit, stejně tak jako smutní štěně, které se dostane do nové rodiny, kam ho přinesou po odebrání matce. Ale psi si velmi rychle zvyknou na novou smečku, když se jim dostane pozornosti, zaměstnání v podobě výcviku a výchovy a hlavně lásky. Když bude mít pes novou stabilní smečku = novou rodinu, nebude mít problém zapomenout na to, že byl kdysi na 3 měsíce kdesi v Brně na dočasce.

Hlavně pro mě je důležitější zachránit zvířete před utracením, než přemýšlet nad tím, jestli mu na pár dní neudělám v hlavě zmatek. Možná to zní neosobně, ale je to tak.

Důvody, proč jsou brána zvířata na dočasku jsou:
- útulkáči jsou po operaci a potřebují klid a péči pro zotavení
- fenky/kočky, které jsou březí a potřebují klid pro porod a výchovu mláďat
- špatný psychický stav psa, který nezvládá pobyt v útulku (buď kvůli velkému množství psů nebo kvůli teplotnm podmínkám, takoví pejsci psychicky strádají, nežerou, umírají)
- do dočasného hlídání se berou velmi často malá štěňata, kterým v útulcích, ale hlavně v karanténních stanicích hrozí nákaza nemocemi (parvovirózou, apod.), během zimy jim hrozí podchlazení, umrznutí
- do dočasného hlídání se berou pejsci, aby se uvolnilo místo pro dalšího pejska, který se třeba toulá po městě a hrozí mu odstřel nebo to, že ho srazí auto
- berou se také právě tuláčci, kteří se nevejdou do útulku
- pejsci/kočky velmi staří a nemocní, kteří se berou z útulku na dožití

Jsou útulky, které hradí náklady spojené s držením pejska (hradí krmivo, veterinární ošetření), jsou ale útulky, které si to nemohou dovolit, proto hradí náklady dočaskář.

Proč tento článek píši. Jednak pro vysvětlení tohoto pojmu, protože se mě často lidé ptají, co je to "DO", které se jim občas ukazuje u pejsků z útulků (hlavně u těch slovenských)
Teď už budete vědět, že DO = dočasná opatera (dočaska) :)
A také budete vědět, že je občas opravdu potřeba přidat ruku k dílu, otevřít srdce a třeba během zimy, když je venku - 15°C a vy máte v bytě nebo v domě volný kout, kam by se vešel na pár měsíců pelech a 2 misky, že byste ten kout mohli nějaké třesoucí se a mrznoucí psí nebo kočičí dušičce darovat. Protože vy se před těmi mrazy schovat můžete, vy si můžete obléct teplejší oblečení, můžete si dát čaj a nakonec pozorovat ty mrazy z okna a kochat se jaké obrazce vám to tvoří na oknech. Ale věřte, že útulkáčci se nemají možnost schovat, nemají možnost se zahřát teplejší bundou nebo teplým čajem. Oni nemají v mnoha případech ani možnost zahřát se aspoň pohybem, protože jsou 24/7 zavření v kotci.

Přemýšlejte o tom. A když už nemáte to místo nebo čas, abyste si vzali pejska na dočasné hlídání, popřemýšlejte, jestli si opravdu musíte koupit novou bundu, "protože ta moje už je úplně out" nebo jestli opravdu potřebujete nové zimní boty. Za ty peníze byste totiž mohli koupit třeba 2 psí oblečky, mohli byste přispět na slámu, která by se dala běham zimy pejskům do boudy nebo byste mohli koupit kobereček, kterým by se bouda dala zaizolovat.

Na stránce FB jsem našla krásný plakát, na němž stojí:
 ADOPTUJ - když nemůžeš adoptovat - DOČASKUJ - když nemůžeš dočaskovat - SPONZORUJ - když nemůžeš sponzorovat - ŠIŘ OSVĚTU - když nemůžeš šířit osvětu - SDÍLEJ

Proto každému, kdo vám bude tvrdit, že pro ty ztracené duše nemůže udělat nic, protože nemá čas nebo má tunu vlastních problémů, tomu člověku můžete dát hned 5 možností, jak by mohl pomoct. Ono totiž kolikrát 1 kliknutí na facebooku nestojí nic, jen vteřinu času. A ta vteřina může potom dát šanci na opravdový domov nebo záchranu života zvířecí duši.

night.shine