Jestli se vám někdy něco takového splnilo a podařilo, tak vám gratuluji. A teď se zamyslete. Byl v tu chvíli někdo, kdo vám tu chvíli totálně kazil? Jestli ne, tak to vám závidím.
Pravda je, že já o takové škůdce zakopávám na každém rohu.
Když jsem se dostala na kynologii do Prahy, tak jsem se dozvěděla, že jsem pomlouvána, že jdu na šupácký obor, který nemá absolutně žádnou perspektivu. Během studia, když jsem získávala znalosti a zkušenosti, byly (a někdy stále jsou) mi tyto poznatky k ničemu, protože mi lidi předhazují, že se povyšuju, že mám vysokou nebo že to jsou bláboly které si lidi vymýšlejí a studenti jim slepě věří. Množitelé vás budou "zkoušet" umlátit dotazy, kde končí psi z PP chovek, jak si můžou být lidé tak jistí, že se všechna štěňata dostanou do dobrých rukou (nedostanou - dokud existují množitelští šmejdi, nebudou zvířata nikdy v bezpečí).
Po úspěšném dostudování jsem se přihlásila na výběrové řízení a dostala jsem místo ošetřovatelky v útulku. Víte, co se děje? Lidi se mě nejvíc ptají, jak je ta práce ohodnocená a už několikrát jsem dostala otázku, proč dělám práci, co je pod moji úroveň. A taky už padlo několik poznámek typu: však si najdeš něco jiného. Doma už jsem zažila i politování, když jsem popisovala, jaké nadělení mě po ránu čekalo v jednom kotci.
Otázku, jestli mě ta práce baví, jsem slyšela snad jen dvakrát.
Téměř nikoho nezajímá, že jsem si tou prací splnila sen. Že pracuji v útulku, že je to práce, po které jsem toužila od doby co mám Tobiho. Po dvou směnách, kdy jsem měla mít 2 dny volna, jsem si posteskla, že ta psiska 2 dny neuvidím. A hlavou mi probleskla myšlenka, že doufám, že ta slečna, co tam bude po mně, bude ty hafany mazlit během přestávky stejně, jako já...
Jestli se dostanete někdy do stejné situace, kdy se vás někdo bude vyptávat, proč děláte práci za celkem malé peníze, a vy přitom budete dělat něco, co vás naplňuje, obohacuje a plníte si tak sen, zeptejte se těch chytráků, jak se jim vstává a jak se ten den těší do práce. Já vám garantuji, že 3/4 těch lidí vám řeknou, že svouji práci nesnáší, ale dělají ji jen proto, že za to mají slušné peníze. Vstanou, oddřou si své, absolutně bez nadšení a bez zájmu, jdou domů a pořád tak dokolečka celý život.
Lidé dnes už nežijí, jen přežívají. Dělají to, co si myslí, že musí dělat.
Já už mám plné zuby toho, že se musím pořád omlouvat, že si plním sny, a že nežiji tak, jak si všichni myslí, že by se žít mělo. Když nevadí moje práce mně, proč by měla vadit někomu, kdo tam se mnou nedělá? protože není společensky přijatelné brodit se v psích výkalech?
Netvrdím, že z té práce nejsem unavená, přece jen dělat dvanáctky, to není žádná sranda. Ale zároveň chodím z práce pozitivně naladěná a umazlená od zvířat. Kdo by nechtěl o přestávce na oběd sedět v kotci a nechat se olizovat od malých, velkých, starých, mladých psů a ve vedlejším paviloně po sobě nechat šplhat miciny?
Mám tedy vzkaz pro všechny nešťastníky, kteří dělají práci, která je nebaví a ničí je, nemají odvahu se sebrat a jít dělat něco, co je bude naplňovat a přesto remcají do života těm, kteří do práce chodí s úsměvem. Nikdy není pozdě něco změnit, musíte jen chtít. A tím, že budete rýt do těch, kteří svoji práci/školu/koníčky milují, tím ubližujete opět zase jen a jen sobě...
Žádné komentáře:
Okomentovat