Baruška

Dnes je to 5 let, kdy zemřela Barča. Náš první pejsek, moje psí sestra, moje kamarádka, moje vychovatelka, moje společnice v nejtěžších chvílích života. Poslední 2 měsíce života bojovala s epilepsií, dostala se jí voda do plic. V den, kdy jsme ji museli nechat utratit, jsem s ní zůstala doma, ustlala jí peřinu na jejím oblíbeném místě v kuchyni pod stolem a četla jsem jí z knížky "Krtek a orel." Nechtěla jsem, aby mě viděla plakat, nechtěla jsem jí říkat, že jí bude dobře, že tam, kde jde to bude ještě lepší, než to bylo tady... Ale chtěla jsem, aby slyšela můj hlas, aby věděla, že není sama. Do poslední chvíle jsem doufala, že nám veterinář řekne, že to ještě půjde spravit.

Zemřela tak tiše, injekce a její hlava něžně klesla do mých dlaní. Jakoby v té chvíli odnesla kousek mého srdíčka se mnou.

Mnozí lidé, mnohá náboženství nevěří v existenci vířecí duše... Takoví lidé houby vědí o životě. Potkávám jí ve snech, její dušička byla ta, která mi přišla popřát ke svatbě. Ona je ta, která se mi zjevuje, když mě čeká těžká zkouška. Kolikrát jsem po její smrti šla po cestě a vykřikla: "Jééé, ten pejsek vypadá jako Baruška!", a kolikrát se mi dostalo odpovědi, že tam ale žádný pes není.

Ona bude mezi prvními, kdo na mě bude čekat, až se odeberu na druhou stranu.

Proto "...smrti se nebojím, smrt není zlá, ve smrti nejsem sám..."

Nikdy nezapomenu a děkuji ti za tvůj život, který jsi nám do našich ruk odevzdala, snad jsme tě nezklamali.

 

night.shine