My dva

Kráčím si tak s Tobim po brněnských ulicích, je ráno, moje smysly jsou ještě otupené a napůl spí.

V tom mě zaujal rozhovor dvou slečen. Co se mě týče, jsem spíše typ, který poslouchá, než hodnotí svět očima :)
Jedna slečna povídá druhé: "Já jsem s nima jela šalinou a oni si celou dobu neřekli ani slovo!"
Druhá odvětí: "To přece nemůže fungovat, ne?"
Načež první prohodí: "Já nevím, jestli jim stačí jen ta blízkost nebo co?!"

Dál jsem neposlouchala. Neznám ani jednu slečnu, ani nevím, proč si ten pár v šalině nepovídal..

Co mi však tak nějak došlo je to, že ani jedna slečna nikdy nemilovala.

S manželem jsme od mých 17 let, což je už skoro 6 roků. A můžu potvrdit, že ano, občas stačí pouhá blízkost. Občas stačí, že sedíme vedle sebe v pokoji, každý děláme něco jiného a skoro ani nevíe, že jsme oba doma. Ale i tak, stačí nám jen ta přítomnost toho druhého. To, že o sebe zavadíme pohledem, to, že když obrátí stránku knihy, tak mě pohladí, že mě šolichá nohou nebo si jde uvařit kafe a  políbí mě.

Teprve když je ve vztahu i to ticho, které je krásnější než tisíc slov a je tak úžasně uklidňující - teprve tehdy je to láska....

night.shine :o)