4. 12. 2014

Brzké ohlédnutí za rokem 2014

Přemýšleli jste někdy o tom, proč je tak velmi jednoduché, poslat některé lidi ze svého života pryč, zatímco u jiných si to nedokážete představit? Proč je jednoduché někomu říct, že vám na něm vadí to a tamto, zatímco u druhého člověka takové chování přejdete kolikrát bez povšimnutí?

A všímáte si, kolik lidí, kteří vám akorát přináší do života stresy, negativní pocity a rozladěnost, trpíte ve své přítomnosti?

Věřím, že každý člověk, kterého v životě potkám, má na mé cestě nějaký smysl. Během posledních let jsem se však naučila, že je dobré nechat lidi přicházet, ale i odcházet. Vím, že je dobré, když do mého života vstoupí člověk, který mi ublíží - jednak se poučím a za další mě to vnitřně zocelí.

Stejně tak si myslím, že nemá cenu držet v životě člověka, který chce sám od sebe odejít, protože i když ho vy máte moc rádi, on to stejně necítí. Je to velmi těžké, ale ještě těžší je to pro toho druhého, který vás třeba nějakou dobu trpí, dá tomu vztahu/kamarádství šanci, ale je to pro něj spíše břemeno.

Proč jsem vybrala po tak dlouhé době toto téma?

Je to zřejmě proto, že se s lidmi, ať už s těmi novými či starými známostmi setkávám dnes a denně a za poslední 2 roky, co jsem v Praze jsem toho tolik zažila, že bych mohla vydat knihu.

Naučila jsem se vypnout emoce, rozpoznat, kdo to se mnou myslí dobře, kdo se na mě chce moc vázat. Pár lidí přišlo a odešlo tak rychle, že jsem je ani pořádně nestačila zaznamenat, několik lidí mám v životě nastálo a pokud si časem nepolezeme na nervy, tak věřím, že se budeme "mít" i nadále :)
Přišli lidé do mého života, kteří mě neznají, přesto jim nebylo hloupé mi nadávat, pomlouvat mě a hanit mě, i když ani neznají můj obličej - jaký k tomu měli důvod? Řekla jsem svůj názor, nešla s davem a nelezla většině do řitního otvoru. Ano, to je důvod k tomu, abyste se během chvíle stali "odepsanci". V takové chvíli, kdy vám není dvakrát do skoku, se vás zastane člověk, kterého pořádně vlastně znáte velmi krátkou dobu. Nevím, kdy jsem naposledy byla za někoho tak vděčná, jako za mojí nynější pražskou úžasnou spolubydlící :)


Protože se možná do konce roku k dalšímu článku nedostanu - nemám na psaní moc náladu, a i když mám nápady, nemám moc odhodlání články realizovat - vezmu tento článek jako shrnutí roku 2014, který utekl tak rychle, až mě to děsí.

Tak  první řadě děkuji dnes a denně komukoliv, kdo to zařídil tak skvěle, že mi do života poslal mého chlapa, bez kterého bych neměla často důvod se smát, rozčilovat se a přemýšlet o tom, jestli jsou opravdu muži z Marsu a ženy z Venuše ;) Když kolem sebe poslouchám nářky, stěžování si ostatních párů, když slyším, jak se rozpadají dlouholeté vztahy, jak se lidi často rozchází kvůli hloupostem, jak mají problémy s nevěrou, apod. vnímám o to víc, jaké mám štěstí, že mám zrovna já takového skvělého muže. Nevím, jestli je na světě jiný chlap, který by zvládl práci, dům, moje studium, moje koníčky a mé často se měnící nálady tak, jako on...

Další, bez koho bych se neobešla jsou moje dušičky Ng a Luc... Je to prostě něco naprosto skvělého, když máte někoho ve svém životě, s kým si nemusíte psát denně, nemusíte se vídat každý den a i přesto víte, že když se něco podělá, tak se v případě nouze nejvyšší na ně můžete obrátit a ony udělají co bude v jejich silách, kolikrát i přesto, že tím naruší své pohodlí. Je fajn mít v životě bytosti, které jsou s vámi, i když s vámi, i když fyzicky s vámi nejsou ;) Kamarádky, kterým můžete říct svůj názor, a i když se to neshoduje s tím, co vyznávají ony, neurazí se nebo vás nepošlou do míst, kde slunce nesvítí, aniž by se nad tím aspoň na chvíli nezamyslely...

Rok 2014 pro mě byl skvělý tím, že mi osud přivál novou spolubydlící, moji spolužačku Míšu :) A nechci být nějak kýčovitě patetická, ale jsem jí nesmírně vděčná za to, co pro mě za tak krátkou dobu udělala, jak se mě zastala, co všechno vzala na sebe, i když věděla, jaké nepříjemné následky by to mohlo mít. Moje společnice pro dlouhé hodiny povídání o kynologii, nevychovaných pejskařích, o škole, o mužích, o všech a o všem.

Poznala jsem osobně Tommyho, skvělého kluka, který to má v hlavě srovnané tak, že by mu to mohl kdokoliv jiný závidět. Klučinu, kterému závidím jeho odhodlání pro věc, jeho plnění si svých snů, jeho touhu a zapálení pro překonávání nástrah života. Zrovna u něj tak nějak doufám, že se naše cesty nerozejdou, protože je fajn o takovém člověku mít jednou za čas nějakou zprávu, inspirovat se jeho názory, jeho sny a podporovat ho v jejich plnění :)

Jsem nesmírně ráda za to, že jsem letos po dlouhé době viděla úžasné kamarádky Danču a Martinu, která mi poskytla na 2 týdny domov v Olomouci, kde jsem byla na skvělé praxi v ZOO. Moc mě potěšilo a obohatilo setkání s Jančou Rábovou...

Na závěr napíši vyjádření, které snad ani nestojí za to psát, protože je to samozřejmost - bez mé rodiny bych kolikrát nebyla nic a nikdo...

Jsem vděčná i za to, že se tento rok v mém životě objevilo pár lidí, se kterými jsem byla v kontaktu pár chvil a už se s nimi nestýkám a  nevím o nich... Jsou to lidé, u kterých jsem se docela spálila, kteří mě v některých chvílích potopili, chovali se ke mně, jako bych byla obtížný hmyz a nebo nějaký retard. Život jde dál, já jsem se poučila, že není dobré si hned každého pouštět blízko "k tělu". Lidi umí být zákeřní a falešní.

Potkala jsem člověka, který se tak navázal, až jsem se chvíli cítila nepříjemně. Měla jsem pocit, že mě snad musí i sledovat, že mi nedá pokoj. Je to divné, že se k vám někdo snaží násilím připoutat, i když jen na kamarádské úrovni, a i když tomu člověku dáte najevo, že o to kamarádství, jak si to on představuje, nestojíte, stejně máte denně na mobilu desítky zpráv a hovorů. Když už nepomůže ani natvrdo říct, že je to moc a mělo by to skončit, potom už jen musíte doufat, že bude stačit zablokování toho člověka všude, kde je to možné, i nemožné.

Někdo mi letos řekl, že jsem až příliš tvrdá, že jsem snad emočně vyprahlá. Dostala jsem také výtku, že smažu lidi ze svého života a ani jim neřeknu proč. No, pokud lidé berou opravdu to, že když mám někoho v přátelích na facebooku, tak to z nás dělá opravdu přátele, tak to jako opravdu ne ;)

Pravdou je, že nepotřebuji mít v životě třeba stovku lidí, z nichž 60 ani vlastně pořádně nebudu znát, 20 mě bude permanentně štvát, 10 mě bude za zády pomlouvat, aby se na mě za pár sekund potom mohli usmívat. Mně stačí mít v životě těch 10 lidí, kteří se mi nebojí říct názor do očí, kterým nedělá problém mi říct pravdu, i za cenu toho, že by se mě to třeba nejprve dotklo. Nepotřebuji lidi, kteří mi budou pochlebovat nebo mi lézt do prdky, nestojím o lidi, kteří jsou falešní a neupřímní. Nelíbí se mi ani mít v životě lidi, kteří trpí svými komplexy a hází je na mně, už tak mám kolikrát problém sama se sebou, ještě řešit nepodstatné věci někoho jiného...

Proč je tedy ta snadné někomu říct, ať jde pryč a jinému to neřeknete?

Protože s lidmi, se kterými souzníte, u nich přejdete maličkosti, které vám na nich třeba vadí, protože jsou to prkotiny, jsou to maličkosti, které v tom obrovském závalu toho pozitivna, které se na vás valí od těch úžasných lidí, přejdete a mávnete nad tím rukou. Protože když je něco obohacující, tak jsou ty malé nedokonalosti jen nepodstatné prkotiny, kvůli kterým nestojí za to člověka odehnat.

Tento rok, stejně jako ty předešlé i ty budoucí, si neumím představit bez vás, protože bez vás, moje kožíškované děti, bych nebyla tím, kým jsem dnes.

A na závěr přikládám pár citátů, které charakterizují můj rok 2014 ve zkratce... Berte je jako možnou inspiraci pro rok nadcházející nebo jen jako pouhou možnost pro zamyšlení a meditací nad letoškem...




credit goes to owner
Celkově se omluvám za nečinnost na blogu. Nebaví mě moc sedět u počítače a hodinu psát článek, který následně ještě minimálně půl hodiny opravuji, předělávám a dopisuji... Snad zase přijde časem blogerská múza, která mi přinese nadšení pro psaní a filozofování.

Do té doby, pokud si budete chtít povídat nebo budete mít potřebu mi něco sdělit, tak pište - na facebook, sem do komentů nebo na mail. Můžete mi poslat pěknou fotku, a když budete mít zájem, můžete mrknout na můj Instagram, kam přidávám fotky - většinou tedy fotky Tobiho, ale tak pohled na takového fešáka nikdy neomrzí ;)

night.shine

Žádné komentáře:

Okomentovat