Mimi občas kýchne, vypadá v pořádku, ale ta rýma mě rozčiluje. Nechci s ní hned letět na veterinu, aby mi ji nadopovali ATB, ale asi nakonec nebude zbytí, jestli moje bylinková léčba nezabere.
Tobiho zase trápí průjmy. Minulý týden mi v noci připomněl, jak lehké spaní mám, když vím, že ho něco trápí. Stačí, že se zvedl z pelíšku a já jsem měla oči na stopkách. Naštěstí zabrala Smecta, ale po jejím vysazení má zase řídkou stolici. Naposledy se u něj prokázaly kokcidie a léčba byla úspěšná, i tak mě nebaví ho co půl roku ládovat nějakými léky.
A aby toho nebylo málo, tak Tobi chytil od mamčiného kocoura blechy. Na ty mrchy nezabírá vůbec nic, nepomáhá 2x denně vysávat, vystříkávat biokillem koberce a prát pravidelně pelechy. Pipety jsou absolutně k ničemu, koupel zabere asi tak na 5 vteřin. Už vážně přemýšlím o tabletách proti blechám, ale zase si říkám, co to asi udělá s jejich zdravím, když to zabije ty blechy na kožichu, jaku paseku to asi udělá tomu psovi a kocourovi v těle.
Největší novinkou, ze které jsem velmi nadšená, je to, že jsem se přihlásila na Efektivní trénink ke Katce Lerlové, ze kterého jsem nadšená. Nemám teď peníze na to, abych chodila s Tobim na cvičák a přiznám se otevřeně, že jsem člověk, který potřebuje vedení a potřebuji dostávat domácí úkoly a nápady, které by mě motivovaly. Vymýšlíme s Tobim doma různé blbůstky a hry a mám vždy ohromnou radost, když se mi povede naučit ho nový trik, zbavit ho nějakého strachu, potlačit reakci na podnět, ale často se mi stane, že něco začnu a nedokončím to. Třeba to vzdám, protože to "nefunguje" a já ztratím motivaci nebo se zaseknu v daném bodě a nevím, jak z toho ven a tak pořád dělám cvik/trik na jedné úrovni a nevím, jak zvednou kritéria, abych se posunula výš.
Proto když jsem narazila na možnost zapsat se do ET, byla jsem nadšená a přiznám se, že svým způsobem i vyděšená. Proč vyděšená? Protože úkoly jsou o tom, že se sepisují cíle, vyplňují se tabulky, promýšlí se postupy a hlavně, posílají se tréninkové lekce nebo nahrávky s kompletním cvikem. Možná si řeknete, že na tom není nic těžkého. Pro mě to byla hrůza, když jsem měla natočit vstupní přihlašovací video. Vybrala jsem si něco, o čem jsem si říkala, že to bude v pohodě a během nahrávání jsem byla tak nervózní, že se mi málem rozskočilo srdce :-D Další stres jsem zažila, když jsem byla do skupiny ET přijata a viděla jsem ty sálodlouhé diskuze, ve kterých lidé probírají metodiky, postupy, řeší problémy, radí při výcviku. Při prvním přihlášení jsem seděla asi 3 hodiny u PC a říkala si: "Co já tady budu dělat? Vždyť nedokážu okomentovat ani jedno video, přispět ani do jedné diskuze?!" Vážně jsem si říkala, že po prvním měsíci dostanu vyhazov a půjdu se klouzat...
První měsíc, který jsem v ET byla bylo za úkol přivolání psa. Moje první natáčení Tobiho přivolání, to byla katastrofa, fučelo, vybrala jsem si novou trasu, na které s Tobim obvykle nechodíme. Nevěděla jsem, kde mám ruce, kde nohy, v jedné ruce klikr ve druhé mobil, sahala jsem moc brzo do pamlskovníku, byla to vážně tragédie. Takové jsem měla myšlenky, když jsem přišla domů.
Ale vážně to byla takové hrůza? Právě že nebyla. Na té procházce se totiž stalo to, že Tobi hrabal u myší díry a naháněl myšku a já jsem zapískala a on přiběhl. Jediné, co mě tedy zpětně mrzí je to, že jsem ho v tu chvíli víc nepochválila, protože jsem myslela na to, jak asi bude vypadat to video a že nemám vůbec zajímavé přivolání a já nevím, co všechno mi lítalo v hlavě za bludy. Když jsem nad tím přemýšlela a přemýšlím zpětně, byl to neuvěřitelný úspěch a v tu chvíli jsem pochopila, proč to vlastně dělám.
Celý život se hrozně podceňuji. Ona kritika vlastní osoby není na škodu, ale je na škodu tehdy, když se kritizuji za něco, co není vůbec podstatné. K čemu mi bylo to, že jsem se stresovala nad tím, že fouká vítr a to video nebude parádní? K ničemu, zmeškala jsem akorát příležitost, pořádně oslavit fakt, že mi Tobi přiběhl na 1. zavolání od velké rušivky.
Od té chvíle jsem si uvědomila, že to dělám pro sebe a pro Tobiho, ne pro lidi kolem sebe. Chci se ním někam posunout ne proto, abych vyhrávala závody a udělala všechny zkoušky světa. Chci mu obohatit život a zvýšit limity i sobě.
Pro březen jsme si stanovovali výcvikové cíle. To mě inspirovalo - když můžu stanovit cíl pro Tobiho, můžu stanovit cíl i pro sebe. Jaký cíl jsem si dala? Zbavit se stresu před kamerou a zbavit se těch zimních kilogramů, které jsem si přes zimní měsíce nastřádala. A světe div se, ono to jde. Začala jsem tím, že jsem se přihlásila na naši megasuperúžasněnejchytřejší televizi do cvičícího programu, o víkendu jsem nachodila asi 20 km, během kterých jsme pracovali s Tobim na přivolání, procvičovali jsme pozornost za pomoci Premackova principu, potrénovali dlouhodobé odložení a taky jsme ho nechali vyhledávat nás v krajině. Dnes jsme po asi 2 letech nafoukli cvičící balón. Tobi se ho bál, tak jsem z něj hned udělala cvičící pomůcku a stačily 2 krátké lekce a máme doma parádní balanční pomůcku.
Asi každý potřebuje nějakou prvotní motivaci, někoho, kdo ho popostrčí a dá mu tak možnost se více projevit. Mě inspiruje můj pes. Když jsme se rozhodovali, jakého pejska bychom chtěli, byla na předních místech border colie, ale tehdy jsme to zavrhli kvůli tomu, že je to hodně akční plemeno a měli jsme obavu, že bychom mu v centru města nemohli dopřát to, co potřebuje. A do života nám vstoupil neunavitelný a stejně hyperaktivní teriér, který má kromě elánu a nadšení pro práci ještě tvrdohlavost a nějaké ty strachy k tomu. Kdo jiný by nás asi tak naučil sebekázni, klidnému rozhodování, neústopnosti a vytrvalosti, jako právě on? Pokud ustoupím, on si to moc dobře pamatuje, pokud zatlačím, musím svou chybu napravovat docela dlouho. Ale pokud jsem důsledná a nevzdám se, je patrná spokojenost na obou frontách ;)
Obrovský kus práce jsme zvládli už jen díky tomu, že jsem objevila výcvik pozitivní motivací. Mrzí mě, že jsem v minulosti narazila na lidi, kteří mi radili hloupé postupy, jak psa "postavit do latě". Tím jsem udělala víc škody než užitku a taky se s tím peru do dnes sama v sobě. Vím, že to zanechalo pár stop na Tobim, a že to zanechalo pár stop ve mně. Ale taky vím, že z minulosti je třeba poučit se, aby člověk neopakoval ty stejné chyby i v budoucnosti. S přihlášením do ET se mi do žil vlila nová krev a navštívila mě múza, která mě probudila ze zimního spánku. Pro březen jsem si pro nás s Tobim vybrala cíle obsahující cviky, které můžu cvičit i s hračkou a nemusím řešit pamlsky a pokud na tom bude Tobi zdravotně v pohodě, tak věřím, že splním to, co jsem si předsevzala.
Život není o překonávání druhých, život je o překonávání sama sebe - svých strachů, obav, svých hranic. Já si obvykle nedávám předsevzetí do nového roku, ale svou účast v ET beru jako obrovskou motivaci a dávám si předsevzetí, že budu plnit úkoly, které tam dostáváme. Ne kvůli ostatním, ale hlavně kvůli sobě a Tobimu, kvůli obohacení našich životů a spokojenosti, která pramení ze vzájemné spolupráce :) Protože o tom to soužití člověka se psem je, ne?
night.shine
Žádné komentáře:
Okomentovat