Správně vidíme jen srdcem....

Obdivuji nevidomé lidi.

Zamyšleně si tak kráčím na Muzeu, zařazuji se do nekonečně dlouhé řady lidí, když se najednou kolem mě prožene hezky upravená slečna. Pozorovala jsem jí, protože se mi moc líbil její kabátek... Až po 10ti vteřinách jsem si všimla, že ta slečna, která kráčí rychlým a sebevědomým krokem, kolem sebe "máchá" bílou hůlkou. A v tu chvíli jsem nechápala, obdivovala, zamýšlela se.

Určitě každý z nás jednou v životě přemýšlel nebo i dokonce zkoušel "jaké to je". Jaké to je nevidět, neslyšet. Přemýšleli jste někdy, když už by se vám něco mělo stát, o jaký smysl byste chtěli přijít? Já vím, že to jsou představy, které bych měla vyhodit z hlavy, protože jsou prostě bláznivé a nesmyslné. Ale kdybyste měli přijít o smysl... Jaký by to byl?

Já vnímám vše ušima. Dokáži poslouchat 3 okolní stoly v restauraci, kde sedím a do toho komunikovat s manželem nebo kamarádkou. Velmi ráda poslouchám lidi, kteří si spolu povídají v MHD nebo jen tak na ulici. Člověka to obohacuje, nutí přemýšlet o věcech, o kterých se baví. Učí to člověka neodsuzovat... Protože kolikrát opilý člověk zvedne telefon a rozpláče se, že se mu stalo něco hrozného. 

Kolikrát jsem si říkala, že bych radši přišla o zrak. Pak jsem si ale řekla, že bych už nikdy neviděla obličej mého muže, neviděla bych našeho Tobiho, jak se mu blýskají očička štěstím, když se po delší době setkáme. Neviděla bych východ slunce, neviděla bych své potencionální dítě. 

Jde se vůbec vyrovnat se ztrátou smyslu? Tak důležitým jako je sluch, zrak...

 Ztratit smysl neznamená ztratit schopnost toho smyslu. Můžete vidět hmatem, můžete vidět teplem, můžete vidět orientací, můžete vidět sluchem. Slyšet můžete vibracemi, slyšet můžeme i očima.

Taková tragédie jako ztráta smyslu nebo narození se s takovým "postižením". To není tragédie, to není postižení, to je jen zpráva od těch nahoře, že nám dávají možnost poznat tento svět jinak. Zesíleně, čistě... 

Lidé s takovým postižením nejsou chudáci, jsou požehnaní, protože vidí a slyší věci, o kterých my ostatní nevíme. Nejsou to lidé postižení, jsou to spíše lidé obdarovaní. Nejsou to lidé, kterým něco chybí, jsou to lidé, kteří mají něco navíc...  Myslím si, že nepotřebují konejšit,poslouchat lítostivé řeči.. Ale pokud jsou nešťastní, potřebují podporovat v tom, aby si uvědomili, že mají dar využít mnohem více ostatní smysly, že nejsou méněcenní než ostatní, že jsou jim rovni... Že mohou dělat zázraky...

Moje maminka mi do mého památníku napsala tuto větu, kterou snad každý zná, ale nikdo jí nedává velký význam. Ale v této větě je skryto celá "věda" žití.

Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. 
Antoine de Saint-Exupéry

night.shine