30. 1. 2013

My children have 4 paws...

Ráda bych vám představila moje (naše) čtyřnohé děti, které s námi obývají náš skromný jednopokojový byteček :)
Jako první se k nám připojila Mimi... Vzala jsem si ji společně s Michalem první rok, když jsem se za ním nastěhovala do Brna. Letos jí bude 5 let, a vím, že každý králík je jiný, a někteří lidé říkají, že jsou to protivné a zákeřné potvory. Ale Mimi byla mým prvním impulsem pro zamyšlení se nad otázkou vegetariánství. Tento drobný tvoreček s vlastní osobností a svobodnou vůlí, kterou umí dát patřičně najevo, mi mnohokrát neskutečně pomohl. Když jsem nervózní, ještě dnes za mnou přijde a začne mi oblizovat nos. Vytvořily jsme si spolu velmi pevný vztah. Naučila se za mnou chodit po celém bytě, když otevřu ledničku, začne nervózně pobíhat z klece ven, protože ví, že tam má schovanou zeleninu. Přijde na zavolání a nechá se škrabkat za ušima a nastavuje hlavičku. A přitom mi, samozřejmě, patřičně lásku oplatí tím, že mi oblíže ruku a nos :) Ze začátku byla zavřená v kleci, pouštěli jsme ji, ale potom zavírali, protože i tak nám dohryzala kabelů a drátů, že jsme to po první stovce přestali počítat... Až jsme jí vymysleli místo v předsíni, kde je celý den puštěná, má tam otevřenou klec a podušku v koupelně, kam si chodí přes zimu lehnout k radiátoru. I když má většinu dne otevřené dveře k nám do pokoje, už spíše odpočívá, přeci jen už je to dáma. Ale i tak, když ji chytí rapl, začne na gauči prohánět kocoura a jeho vyhnání oslaví saltem se třemi vruty :-D


Druhý k nám přišel Tobi. Po pejskovi v Brně jsem toužila velmi dlouho, ale Michal byl v tomto dost proti. Přeci jen pejsek, to je zodpovědnost, nejde se ho jen tak zbavit (i když si to někteří myslí). Proto jsme poměrně dlouho čekali. Michal měl před sebou atestaci a já jsem kolem něj chodila po špičkách, vařila mu, snažila se být klidná, tolerovala jsem jeho stresové projevy a snažila se ho ještě víc nenaštvat :) Po jeho atestaci za mnou přišel a řekl mi, že když jsem byla taková úžasná a on, že tu atestaci udělal, tak že si mám vybrat pejska. Moje rozšířené zorničky málem pohltily celý svět. A já jsem víc jak měsíc seděla u pc, zkoumala plemna psů, kterého si asi tak koupím. V té době se ke mně dostal článek o pejscích v útulcích a to konkrétně o karanténních stanicích na Slovensku. A jakkoliv mé ego volalo po plemeni, nejlépe po nějakém velkém psovi, hlavně německém ovčákovi nebo ještě lépe po československém vlčákovi, po kterém jsem toužila od chvíle, kdy jsem ho poprvé spatřila, moje svědomí mi nedalo. Ve světě se děje to, co se děje a já půjdu, hrdě si našetřím nějaké tisíce a koupím si psa vyrobeného na zakázku jen proto, že chci plemeno? Že chci velkého psa? Jsou to sny, touhy, které mohou často být sobecké. A pokud chce člověk psa jako přítele, nepotřebuje pejska za tisíce, jen aby se tím mohl všude chlubit. Stačí zajít do útulku a vybrat, dát domov nešťastné duši. Nedávno jsem četla krásný citát, který říká: 

Když někdo jde a koupí si štěně, aby si prostřednictvím něho splnil "svůj vlastní sen", neznamená to ještě, že je milovníkem psů.
Nekupujte štěňata, která jsou systematicky vyráběná (často v množírnách) jen na vaši zakázku, zatím co nechtění pejskové často umírají v samotě. Jestliže je doopravdy milujete, dokažte to.
Vaši lásku vám pak tisíckrát vrátí...

 
A tak k nám přišel Tobi. Kříženec kříženců, pro některé malý vlčák, jiní v něm vidí shiba inu, některý foxteriéra. A ono je úplně jedno, jaké má předky. Hlavní je, že se k nám dostal díky tomu, že jsme se nenechali ovládnout tím že: "Já něco chci..." A nebo právě naopak: Já něco nechci (výmluvy typu: "Nechci peska z útulku, budou s ním problémy" apod.) Ale ovládla nás touha pomoct, dát domov pejskovi,  kterého našli třást se v obrovských mrazech u supermarketu, kde dlouho prosil těma obrovskýma očima, aby mu někdo pomohl. Jela jsem si pro něj tehdy do Bratislavy, kam mi ho přivezla slečna, (o které stejně vím, že je to anděl v lidské podobě), až z Bánské Štiavnice z OZ Túlavá Labka. A Tobi, kterého pojmenovali v útulku Agent, se celou cestu domů choval, jakože my k sobě už dlouho patříme. Kousal mi ruku, zajímal se o hračku, kterou jsem mu koupila, kdyby se nudil ve vlaku. Po příjezdu domů si naskládal na koberec všechny polštáře, které našel a usnul na nich. Byl doma, věděl to a věděla jsem to i já. (Vůbec se mi teď nenahrnuly slzy do očí, neeee :,))
 I dnes jde vidět, že má jisté bloky, se kterými se snažíme pracovat. Třeba strach z velkých a hlučných lidí. Bojí se také psů a strach z nich si kompenzuje agresivitou. Ale pro mě to není důvod jakkoliv se znepokojovat nebo se kvůli tomu trápit nebo, nedej bože, rozčilovat. Každý jsme nějaký, máme své strachy a obavy. A všichni potřebujeme čas a způsob, jak se s tím vyrovnat. Pomocí ostatních, zvláště milovaných osob, to jde mnohem lépe.


Jako poslední se k nám dostal Čičin, Čičmund, Čič... :) Miláček mého manžela. Je až s podivem, že se vůbec dočkal příjezdu k nám... Jeho sourozenec se nového domova nedočkal. Podlehl "hrám" dětí, kterým se dospělí velmi smáli a ještě o nich vesele vyprávěly.  Opravdu mi nebylo do smíchu, když jsem poslouchala, že koťátko nevzdrželo koupel a houpání na houpačce. A ještě o to víc mě to bolelo, že se to stalo v rodině a já jsem tomu nemohla zabránit. Čičin tedy přežil. On vlatně, když jsem ho viděla poprvé, tak spíš přežíval. Byl krmený kravským mlékem, ležel v krabici, bez sena nebo jiné podestýlky. Bříško nafouklé k prasknutí, kolem sebe průjmová kašovitá hmota, do toho občas nějaké zvratky. V noci kolem jeho krabice obíhali kocouři, kteří by jej klidně mohli zabít. Pořád spinkal a schovával se před dětmi, které ho tahaly po celé zahradě, pod auto. Moje maminka to tehdy nevydržela a jednomu dítěti dala takovou na prdel, že si pomalu sednout nemohlo. (Díky bohu za moji maminku!)
Takto jsem Čičina poprvé opouštěla. Se slzami v očích. Jela jsem tehdy do Chorvatska. Denně jsem učila děti, jak se k němu mají chovat, že mu musí měnit seno, které jsem mu do krabice dala, že jej mají na noc schovávat do předsíně domu, protože přímo do domu nesměl. A i když jsem mu nakoupila kočičí mléko, stejně ho nedostával. Stejně nesměl ani do té předsíně.
To bylo v srpnu.
V září jsem se učila na zkoušky a Michal odjel na víkend pryč. A vrátil se s krabicí a v té krabici byl Čičin. Původně u nás měl být na hlídání na nějaký měsíc. Ale po pár hodinách, když se Čič seznámil s Tobim a Mimi a usnul vedle Tobiho na gauči na mojí peřině, bylo i Michalovi jasné, že ten je už náš :) Dnes je z něj koucour jak se patří, není tak velký jak kocouři bývají, myslím si, že je to nedostatečnu výživou a podvýživou, kterou zažil v miminkovském věku. Ale i kdyby vážil kilo a byl nejmenší na světě, je to náš Čičmund a basta :)
Před kastarcí Pan Jednokulek (kryptorchista) a po kastraci Mistr Bezkulek :)


  Tak mi si tady v Brně bydlíme a žijeme. V jednom pokoji je nás 5 a jednou za čas i víc, když se u nás objeví nějaké neopeřené mládě kosa nebo 3 vrabčáci, které Michal donesl domů na moje narozeniny. A já v takových případech vstávám od 5 od rána a co 20 - 30 minut je krmím, aby vydržely, než je odnesu do záchranné stanice. Nebo se na nějakou dobu naše řady rozšíří o další chlupaté přírůstky, kterým poskytneme na pár dní nebo hodin nocleh, než putují do trvalého nebo dočasného domova.
Jesli to vyjde, další noclehář, malinká fenka Lili, u nás bude přespávat už tento čtvrtek :)
Všechno jde. Jde mít v jednom pokoji pejska, kocoura a králíčka. Člověk naučí i pejska s loveckými a naháněcími pudy, že králíček není hračka. Takže to u nás kolikrát vypadá tak, že Tobi přijde za Mimi, která zrovna odhání Čičina, který se nudí, tak ji provokuje pacenkou, a začne ji čumákem ďupkat a jakoby hladit na hlavě. Samozřejmě, že když Mimi předvádí své akrobatické kousky, tak se Tobi rozběhne a je zvědavý, co to ona zase dělá, ale neublíží jí. Stejně tak si Tobi vychoval Čičina. Když se Čič přiblíží k jídlu na stole, stačí, aby Tobi výhružně zamrmlal a Čič odejde.

Je jim dobře, našim dětem. Věřím a doufám v to, že jim nic nechybí, že mají dostatek lásky a pozornosti.

Jestli budete chtít, pošlete mi fotky a příběhy vašich maličkých. Králíčků, koček, pejsků, koní, ještěrek, hadů, chameleonů, klidně i pavouků (já to snad přežiju) :-D A pochlubte se zajímavým příběhem nebo třeba jen tím, že jsou s vámi a obohacují váš život. Ráda si počtu a pokochám se fotkami. Pokud nemáte přímo články, můžete mi fotky i s příběhy posílat na nově zřízenou adresu: ladynightshine.blogspot.cz@centrum.cz nebo vložit na zeď na Facebooku
Nemusíte mít strach, že bych vaše maily zveřejňovala nebo někde dál rozesílala.
Pokud nemáte žádné zvíře, tak se aspoň pochlubte, jaké byste chtěli a proč.
night.shine

3 komentáře:

  1. Krásně napsané :-) Králíčka jsem vždycky chtěla, ale myslím,že bych na něj neměla tolik času, kolik by si zasloužil, takže zatím nic :D

    Janča

    OdpovědětVymazat
  2. Moc krásný článek Kláruš, jsi skvělá mámá:-* :)) Já teď dost bojuju s tím, že bych chtěla borderku (samozřejmě tu kdysi byl i ten československý ovčák;), zase jsi mi jednou promluvila do duše. Pak se člověk koukne na tulavulabku a tam takový krásný bobeček... http://tulavalabka.rajce.idnes.cz/Luna/

    OdpovědětVymazat
  3. Trošku ti tú nádhernú päťčlennú rodinku aj závidím :') Ja žiadne zvieratko nemám, ale raz si chcem adpotovať mačičku :) no až keď si budem istá, že sa o ňu dokážem postarať tak, ako si to zaslúži.

    OdpovědětVymazat